trump viděl možnosti dalšího vývoje zásadně jinak. Kvůli ukončení konfliktu začal napřed tlakem vůči Ukrajině, posléze pokračoval přesvědčováním a ústupky Kremlu od omezení zbrojní i zpravodajské podpory Kyjeva přes toleranci Ruska ve clech a končil pompézním pozváním a červeným kobercem pro Putina na Aljašce a tříhodinovým uzavřeným jednáním.
Dnes jsme v situaci, kdy Rusko získalo od USA prakticky vše, co si mohlo přát: vyproštění z mezinárodní izolace, příslib místa u jednacího stolu bez ohledu na jeho válečné zločiny, zrušený požadavek na příměří, vyloučení Evropy z jednání, tichý příslib kontroly dobytých území, explicitní závazek, že Ukrajina nebude členem NATO, žádné zmínky o válečných reparacích, natož trestech za válečné zločiny, neuvalení druhotných sankcí na odběratele ruské ropy, pokračující blokování dodávek i použití strategických raket Ukrajinou proti Rusku. A možná ještě i další neveřejné dodatky z bilaterálních dohod Trumpa s Putinem, zejména pak utlumení výhrůžek a časových ultimát z americké strany. Rusko může mít sedm měsíců po nástupu Donalda Trumpa pocit silné nadvlády nad vývojem i budoucností jednání.
Přes všechno uvedené pokračují ruské útoky jak bombardováním, tak pozemní ofenzivou. Ruská diplomacie nadále manévruje okolo znemožnění bilaterární schůzky Putin–Zelenskyj, pokračuje v zamlžování podmínek jednání o míru a vylučuje možnost participace dalších západních spojenců na garancích a zajištění míru. Válka pokračuje stále intenzivněji a nelze než konstatovat, že ruský medvěd je nejen z klece venku, ale s americkou pomocí se chystá do klece zavřít i Ukrajinu.
Jedním z chybějících článků v úsilí o mír je výraznější čili nejen slovní tlak spojenců a sympatizantů Ruska na Putina. V českém prostředí, kde Rusko už hodně investovalo do přesvědčování české veřejnosti o svém údajném zájmu neválčit, jde zejména o angažmá a výsledky všech těch, kdo vyčítali a vyčítají Západu i české vládě, že dodává zbraně, podporuje sankce, ale nehledá prý cestu k mírovým jednáním.
Právě nyní nastal čas, aby se do Moskvy znovu vydali představitelé jako Viktor Orbán a jeho kolegové z Patriotů pro Evropu, stejně jako česká SPD a její partneři, tradičně kritizující Ukrajince za jejich „válečné úsilí“. Chybět by neměli komunisté ze Stačilo! a Motoristé spolu s reprezentanty Institutu Václava Klause. Nové příležitosti se dnes rýsují i pro Fica a další slovenské politiky, kteří by dosažením příměří v Moskvě zajistili bezpečí pro potřebné dodávky ruské ropy na Slovensko.
Přesvědčování Putina o zastavení války a zahájení mírových rozhovorů je aktuální i v návaznosti na bezprecedentní ústupky a vstřícné kroky Donalda Trumpa i opakovaná ujištění Volodymyra Zelenského, že Ukrajina je na mírová jednání připravena a válku chce ukončit. Mají naši zastánci míru správný obraz ruských zájmů? Anebo nás jen v zájmu Ruska celé roky klamali a podváděli?
Pro české prostředí, které je významně syceno pochybnostmi o ukrajinské vůli k míru a má mnohočlenné zastoupení zastánců mírového jednání s Ruskem, by měla být mírová aktivita oponentů vládní muniční a zbrojní podpory Ukrajiny zcela zásadní. Jak z hlediska věrohodnosti těchto mírových snah, tak z hlediska jejich vůle něco pro věc udělat nad rámec hlasité diskvalifikace vládní pomoci Ukrajině v její obraně. Co na to Babišovo hnutí ANO?
Je čas se ptát oponentů obranné podpory Ukrajiny, co udělali, dělají a udělají pro dosažení míru vzhledem k Rusku, které nyní zjevně a monopolně válku prodlužuje. Splní naši mírotvorci své opakované závazky a svá slova? Nebo je jejich kritika vlády jen vypočítavou volební kampaní?
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s portálom Forum24. Ďakujeme.