shrňme si nejdřív skromné, ba minimální výsledky z Anchorage. Jak posléze tvrdil Donald Trump, „strany se na mnoha bodech dohodly, ale v tom hlavním shody nedosáhly“. V čem asi, bylo poměrně jasné. Zatímco Trump války viditelně nemá rád a je ochoten je ukončovat doslova za každou cenu, s Ruskem a jeho šéfem se na něčem takovém hned tak nedomluví. To koneckonců dokládá vývoj z posledních dnů, kdy Putin už poměrně jasně naznačil, že se nesejde se Zelenským. Rusové jsou v tuto chvíli na frontě sice v mírné, ale přece jen převaze, což Putinovi stačí k tomu, aby nebyl ochoten přistoupit na žádné příměří, ovšem trvá rovnou na definitivní mírové dohodě.
Na první pohled to sice vypadá solidně, jenže ve skutečnosti je to jen pokus co nejdéle udržet stav, kdy Rusko bude moci – i za mírových jednání – střílet a bombardovat, jak se mu uráčí. V podobném postupu se mu kromě samotné Ukrajiny snaží zabránit hlavně EU. Jistě právě proto nebyli její zástupci v Anchorage vůbec a do Washingtonu se Zelenským o ony čtyři dny později za Trumpem dorazili jen jako debatéři s hlasem poradním, kteří toho v tuto chvíli mnoho podniknout nemohou.
Když už jsme u té Evropy – rád bych na tomto místě připomněl, jakou zásluhu na jejím současném postavení ve světě má muž jménem Michail Gorbačov. V ruských dějinách byl právě on vzácnou, ne-li jedinou výjimkou politika, který si dokázal uvědomit, že Rusko na starém kontinentu nemůže jen uplatňovat své expanzionistické nároky, ale že mu nezbývá než respektovat i jiné země.
Byl to právě Gorby, kdo se rozhodl dál neuplatňovat brutální sovětskou sílu a vnucování historicky velkoruských šovinistických představ o světě ostatním, byl to on, kdo umožnil národům hlavně střední a východní Evropy získat svobodu, stal se inspirátorem pádu berlínské zdi, zhroucení železné opony, zrušení Varšavské smlouvy a skoro automatického vzniku dnešní společné Evropy.
A není vyloučeno, že starý kontinent nedokázal pro vlastní posílení dál udělat víc právě proto, že mu tohle vše díky Gorbačovovi vlastně doslova spadlo do klína. Možná právě proto jsme v tuto chvíli my Evropané tam, kde jsme. A ruku na srdce – další Gorby hned tak nepřijde… Takže dál už se snažme pokročit sami.
Slovenský premiér Robert Fico s ruským prezidentem Vladimirem Putinem u příležitosti 80. výročí od konce druhé světové války.
V neděli 24. srpna, těsně po oněch dvou schůzkách na americké půdě, uplynulo tři a půl roku od okamžiku, kdy Rusko věrolomně a brutálně přepadlo sousední Ukrajinu. Putin se ovšem (zřejmě i zásluhou svých tajných služeb) zatraceně přepočítal – hlavně v tom, že za pár dní bude v Kyjevě, kde jeho vojáky budou vítat Ukrajinci s kyticemi v rukou. Dnes už je z toho 42 měsíců a kdoví, kolik jich ještě bude. A jak na tom protagonisté, na mysli máme Ukrajinu, Rusko, ale taky Evropu a samozřejmě Spojené státy americké, zrovna jsou?
Ukrajina bojuje opravdu obdivuhodně a prezident Zelenskyj se za své chlapce rozhodně nemusí stydět. Hlavní jeho problém v tuto chvíli spočívá v tom, že většina jeho statečných už je zřejmě po smrti a ukrajinské ozbrojené síly se velmi brzy ocitnou před dilematem, kde další vojáky brát. Což je také hlavní důvod, proč ukrajinský prezident musí přemýšlet o možných kompromisech – včetně ztráty části území, na kterou ovšem přinejmenším prozatím nechce ani pomyslet.
Pokud jde o agresorské Rusko, to ani zdaleka nedosáhlo svých cílů, a přestože se teď může jevit v jisté převaze, rozhodně bychom měli brát v potaz jedno přesvědčivé číslo, s nímž před pár dny přišel přední český bezpečnostní expert, Tomáš Pojar: Je pravda, že Rusko má dnes v rukou skoro pětinu Ukrajiny, ale v bojích po 24. únoru 2022 činí jeho územní zisky necelé jedno procento celkové rozlohy napadené země. Což věru není zisk zrovna přesvědčivý.
Nejpřirozenější spojenec Ukrajiny, tedy Evropa, sice pomáhá hodně, a to jak vojensky, tak i finančně, ale starý kontinent si od samého počátku počíná velmi váhavě a nerozhodně – právě proto až do washingtonského summitu až příliš často působil jako páté kolo u vozu.
A máme tu druhého rozhodujícího spojence Ukrajiny, totiž USA. Ty sice napadené zemi dodaly důležité zbraňové systémy, které jinak není kde vzít, ale v epoše Trumpova prezidentství oficiální Kyjev dnes a denně musí přemýšlet o tom, v čem se na Američany může spolehnout a v čem ne.
Takhle tedy momentálně vypadá rovnice o čtyřech relativně známých a daleko větším počtu neznámých, jejímž výsledkem by se měl stát mír pro Ukrajinu. Věru přetěžké počty…
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s portálom Forum24. Ďakujeme.