ani kontroverzní hvězda revizionistických studií holocaustu, která by měla být pro studenty autoritou, nedokázala přítomné přimět k nejmenší sebereflexi. Jak takovou situaci chápat?
Vysvětlení se nabízejí tři – a mohou být platná každé zvlášť či všechna současně. Za prvé, studenti vůbec neposlouchali, co jim aktér pařížských protestů 70. let, bývalý maoista a dekády činný kritik Izraele hodlá říci, protože jsou přesvědčeni, že i bez něj už vše důležité vědí. Za druhé, skupinová identita radikalizovaného davu je natolik úzce spojena s heslem, které si Finkelstein dovolil kritizovat, že nahrazení sporné fráze jinou vůbec nepřichází v úvahu. Za třetí, dav v kampusu pohrdá taktickými ohledy vůči širší společnosti natolik, že to svět neviděl ani během studentských nepokojů roku 1968, kdy se radikálové ještě alespoň teoreticky ohlíželi na „dělnickou třídu“.
Ti dnešní už ve skupinovém narcismu zašli tak daleko, že se neohlížejí na nikoho a na nic. Jeden z lídrů protestů, aktivista Khymani James, například neměl problém prohlásit, že „sionisté si nezaslouží žít“, a přirovnal je k neonacistům.
Z jedné strany si můžeme oddechnout, že se radikalizovaný dav chová natolik politicky negramotně. Kdyby Finkelsteina poslechli, měli by protestující studenti potenciál mnohem většího vlivu na výsledek podzimních prezidentských voleb, než jaký budou nakonec reálně mít.
Kromě toho je však míra zaslepeného zfanatizování předpokládaných příslušníků budoucí americké elity také důvodem k vážným obavám. Neboť lidé, kteří snadno ztrácejí kontrolu nad sebou samými, těžko mohou kdy aspirovat na úspěšné vedení celé země.
rasové kořeny matematiky?
Komentátor listu New York Times Ross Douthat píše o svých rozhovorech se studenty a zkoumání současných osnov Columbia University. Kriticky poznamenává, že klíčový kurs „Současná civilizace“ vytváří v absolventech dojem, jako by se všechny problémy 20. a 21. století daly redukovat na dva tematické okruhy – rasismus a antikolonialismus. Dokonce ani staré levicové „třídní dějiny“ už zmíněný kurs neobsahuje. Absolventi kurzu pak uvažují o světě odpovídajícím způsobem.
Obraz světa ovšem nemůže být nikdy příliš přesný, pokud si z celé palety možných barev předem vyberete jen dvě. Černobílost neorientuje. Tím spíše, pokud omezení sahají tak daleko, že rasismus vůči bělochům v Zimbabwe či vůči přistěhovalcům z jiných v zemí mezi obyvateli Jihoafrické republiky není možné ani připustit. Tím více, pokud antikoloniální boj Ukrajinců proti Rusku nedokážete sloučit s představou, že kolonialismus je jev unikátní pro dějiny Západu, který se jinde ve světě nevyskytoval a nevyskytuje.
Jako v období klasického stalinismu, které aplikovalo striktní ideologické předpisy, čelíte s černobílým obrazem světa dnešních studentů Columbia University řadě problémů. Jedním z nich je potřeba vysvětlovat jevy, které s povolenými objasněními sice vůbec nesouvisí, ale přesto je nelze zcela ignorovat. Lysenko popřel genetiku, protože se mělo za to, že ji nelze sloučit s oficiálním kultem „nového sovětského člověka“. Stalin zase nařídil sovětským ideologům hledat „třídní základy matematiky“.
Jestli to dál půjde tak, jak píše Douthat, američtí studenti dříve či později budou muset začít s hledáním rasových či kolonialistických kořenů sčítání a odčítání. Poklesle postmoderní přesvědčení, že nic na světě nemá „přirozený“ charakter a vše je naopak předmětem konstrukce, by podobným snahám nahrávalo mnohem spíše, než tradiční marxistický důraz na „kritérium praxe“.
Ovšemže 20. století bylo především stoletím dvou světových válek, z nichž první s rasismem nesouvisela vůbec a druhá natolik specificky, že to dnešní ideolog odmítá chápat. Šlo také o století boje s totalitarismem, o němž se studenti Kolumbie v kursu „Současná civilizace“ nedozvědí ani slovo. O desetiletích bojů za spojení sociálních práv s politickými a občanskými právy, který byl na rasové otázce relativně nezávislý, se také neučí.
„Jestli to dál půjde tak, američtí studenti budou muset začít s hledáním rasových či kolonialistických kořenů sčítání a odčítání.“
Nerozumějí konzervatismu, liberalismu, dokonce ani marxismu. Reduktivní ideologie Nové levice v osnovách povinných kurzů nesnesla vedle sebe žádného z potenciálních protivníků.
pokušení totalitarismu
Někteří příznivci radikální levice – také v ČR – vidí tematiku totalitarismu jako „zbytečný balast“, který je nutí vyjadřovat se k selháním a zločinům komunismu, místo aby se naplno věnovali propagaci současného aktivismu. Ideální jsou pro ně pokusy „dekonstruovat“ totalitarismus jako takový a tím se nepříjemného břemene jednou provždy zbavit.
Jestliže se ovšem odmítnete poučit z minulých selhání při „budování nového světa“, učinili jste první krok k propadnutí stejným silám, které už dříve masové zločiny způsobily.
Proto vám nepřipadá divné přinést na „mírovou“ demonstraci vlajku mezinárodně uznané teroristické antisemitské organizace. Nevidíte nic špatného v odkazování na „konečné řešení“ židovské otázky. Nominálně levicových protestů na půdě univerzity se nemá problém zúčastnit zakladatel ultrapravicové trumpistické bojůvky Proud Boys. A vcelku pochopitelně nechybí účastnice někdejší večeře s Putinem u příležitosti výročí založení propagandistické televize RT, exkandidátka na prezidentku Jill Stein.
Jsou-li jedinými vysvětleními stavu světa rasismus a antikoloniální boj a jediným zlem je Západ podporující „genocidní“ Izrael, neexistuje přece žádný důvod starat se o to, jaké máte spojence. Každý nepřítel Západu je vhodný, stejně jako libovolné činy páchané v „boji za svobodu“.
Dostojevského román Běsi nemusí být nutně dokumentem o nemocné duši nihilistického Ruska 19. století. Může nám také hodně napovědět o Nové levici urvané ze řetězu, která je tak silně přesvědčena o svém boji s „absolutním zlem“, že ztratila veškerou sebereflexi i morální zábrany.
Článok sme uverejnili v rámci spolupráce s denníkom Forum24.