jarek Nohavica je západně od řeky Moravy jevem silného emočního náboje. Má stovky tisíc milujících příznivců, a hlavně na Ostravsku si jeho kritikou koledujete o pár přes hubu. Má také stovky tisíc odpůrců, mezi nimiž je nemálo jeho bývalých příznivců. Nohavica byl fenoménem už v osmdesátých letech, kdy se stal nepřehlédnutelnou postavou české folkové scény jako rozcuchaný bard s kytarou, drsný poeta a poetický bohém, jenž si na svoji stranu získal většinu seriózních recenzentů a publikum. 

Není divu, že se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a jak později vyšlo najevo, dobrovolně a aktivně s ní spolupracoval. Takové morální selhání je nepříjemná věc, a dvojnásobně je nepříjemná u umělce, který svými postoji a tvorbou ovlivňuje statisíce lidí. Kdyby se Nohavica za selhání omluvil těm, kterým ublížil, mohlo to skončit někdy kolem roku 2005, kdy šířka a hloubka jeho spolupráce s StB vyšla najevo.

To bard neudělal, naopak. Začal si hrát na ublíženého, pronásledovaného, začal ukazovat prstem na intelektuály, na „pražskou kavárnu“ a začal kreslit obraz inkvizice. Narozen v komunismu, umřu v komunismu, zpívá v jedné mimořádně nehorázné písničce.