v takovém skleníku by bylo lze pěstovat obilí a hospodářská zvířata, kde by rostliny vytvářely kyslík, kde by podobně jako na Zemi astronauti měli co jíst a co dýchat a odpadem by se zpětně hnojila pole. Fungovalo by to?
V roce 1991 byla taková pokusná soustava skleníků vybudována v Sonorské poušti v Arizoně. Byla zde sladká i slaná voda, lesy i pole i vlastní déšť. O porost se měli starat sami bionauti, čtyři ženy a čtyři muži. Slepice a prasata měly sloužit za potravu. V září 1991 těchto osm lidí, věkového rozmezí 29 – 69 let, vstoupilo do Biosféry II s úmyslem přežít zde odděleni od světa následující dva roky.
Projekt skončil katastrofou. Množství kyslíku prudce kleslo z obvyklých 21 procent na 14,5 procenta, nezdařilo se vypěstovat dostatečné množství potravin, některé druhy vymřely, jiné se prudce rozmnožily. Bionauti trpěli výškovou nemocí, a pravda, i ponorkovou nemocí.
Celý projekt byl silným vzkazem: zatím jediný známý systém, který je schopen recyklovat odpady a vytvořit stálou atmosféru, je Biosféra I – planeta Země. Nejenže neumíme vyrobit jediný ekosystém (snad s výjimkou pouště), nýbrž ani nerozumíme, co se v ekosystémech vlastně děje. Projekt vedl k důležitým úvahám. Žádnou věc nelze vyhodit ven, protože žádné „ven“ neexistuje. Neexistuje žádná činnost, která by měla jen jeden následek. Na Zemi neexistuje žádný druh, na kterém by nezáleželo.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.