moje generace byla ještě vychována Gregorem Mendelem. Geny jsou (téměř) neměnné kusy informace, dostáváme je od rodičů, jsme jejich převozníci časem a nezměněné je rozdělujeme dětem. Učilo se dogma, že máme buňky tělní, somatické, to jsou ty, ze kterých jsou naše ruce, nohy, žaludek a podobně. A pak, za hradbou a chráněné v neprodyšném sklepení, jsou buňky pohlavní, to jsou ty, ze kterých budou vznikat naše děti.
Tyto pohlavní buňky jsou od světa chráněny takzvanou weismannovskou bariérou. Žádná informace se z tělních buněk nemůže dostat do těch pohlavních a ať žiji jakkoli, mých dětí se to nedotkne. Kovářovo novorozeně bude stejně slabé jako všechny ostatní novorozeňata, stejně jako dítě kulturisty, a i když se budu ženit jako válečný invalida, moje děti se narodí zdravé a v pořádku. Pokud jsem kuřák a alkoholik nebo vegan, je to jedno, geny v mých spermií budou pořád stejné.
Tušíte správně, dnes si to tak úplně nemyslíme. Nejprve přišla epigenetika a s ní epigenetická dědičnost, kterou jsme definovali jako dědičnost, která není zapsána v primární sekvenci písmen DNA, jako spíše v chemické úpravě jednotlivých písmen, někdy se epigenetická dědičnost vysvětluje jako háčky a čárky nad jednotlivými písmeny, není to zcela přesné, ale budiž.
„Dnes připouštíme, že weismannovská bariéra je spíše sítem než pevným sklepením. Což má dalekosáhlé důsledky.“
Ale pak jsou další a další možnosti, jak přenést informaci do dalších generací – skrze malé kusy RNA, které se z cytoplazmy spermie dostanou do oocytu v okamžiku oplození, vůbec skrze cytoplazmu spermie a pochopitelně od matky skrze vlivy jdoucí skrze placentu, a po porodu skrze kojení. Nezapomeňme ani na kulturu, třeba znalost kroků tance, což je rovněž negenetický přenos informace do dalších generací.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.