anglosaský příspěvek je pro naši planetu veskrze kladný a obdivuhodně trvanlivý. My ostatní často jen užíváme či kopírujeme, co se v anglicky mluvícím světě vymyslí: od formátů televizních programů, přes filmy, hudbu až po sociální sítě. A sečteme-li devizové rezervy centrálních bank všech států světa, pak stále zhruba 70 procent z nich je investováno do měn zemí mluvících anglicky. Přitom obyvatelstvo těchto zemí tvoří jen 5 procent světové populace. To není náhoda. To jsou všechny ty maličkosti jako právní řád, instituce, předvídatelnost či vymahatelnost kontraktů.
Fascinující při osobních debatách je, že tuhle výlučnost většina Anglosasů vůbec necítí. Spíše ji, naopak, zpochybňují a svou minulost a tím i současnost problematizují. Přitom je-li nějaká část světové civilizace, která se dokázala z minulosti poučit a dělat věci lépe, pak je to ta západní. Západ otroctví nevynalezl, ale zrušil. Západ rasismus nevymyslel, ale jako první s ním začal inteligentně bojovat. Přitom to ale necítí jako svou výhodu, nýbrž jako deficit. Že si přiznáme omyl či vinu neznamená, že jsme horší než ti, kteří činí totéž a vinu si v nejmenším nepřipouštějí. My však upadáme do zvráceného pocitu, že když nás za naše prohřešky kárají ti, kteří si žádné vlastní nikdy nepřipustili, že si to od nich zasloužíme. Kárající přitom bývají nejhorší z nejhorších: totalitní vládci, autoritáři a egomaniaci, kteří schopnost Západu analyzovat vlastní chyby interpretují jako slabost.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.