Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Rusko vymírá. Bez svých muslimů se neobejde

.jan Machonin .echo24 .spoločnosť

Už nějakou dobu je zřejmé, že Rusko vymírá. Podle uzávěrky ruského státního statistického úřadu Rosstat zveřejněné na konci ledna se v zemi v roce 2017 narodilo o 200 tisíc dětí méně než v roce předchozím, což zní skutečně jako varování. A ani prognózy do budoucna nedávají moc nadějí.

Rusko vymírá. Bez svých muslimů se neobejde Pavel Golovkin/AP/SITA Převážně mladí lidé z bývalých sovětských republik Střední Asie a Zakavkazska přijíždějí do Ruska a především do bouřlivě se rozvíjející Moskvy za prací již dvacet pět let.

podle expertů z Centra strategického plánování – takové obdoby našeho Prognostického ústavu 80. let –, vedeného Alexejem Kudrinem, donedávna považovaným za Putinova umírněného oponenta, může přirozený roční úbytek obyvatelstva do roku 2035 stoupnout na 400 tisíc, nebo dokonce milion lidí ročně.

Putin dává již delší dobu znát, že nebere problém s klesající porodností na lehkou váhu. Svědčí o tom i jeho nedávné řízeně medializované jednání s vládním týmem, který má za úkol realizovat tzv. Národní strategickou činnost v zájmu dětí. Putin během něj prohlásil, že je třeba resetovat státní demografickou politiku a skutečně navrhl řadu koncepčních opatření, která by k tomu měla přispět. A aby nenarušil dojem své neomylnosti, uchýlil se k již tradiční dialektické argumentaci: dnešní pokles porodnosti způsobila – jak jinak – ekonomická katastrofa 90. let.

„Perspektiva udržitelného demografického vývoje v Rusku vyžaduje smír s ruskými muslimy.“

To všechno zní sice dobře, ale jak je v Rusku zvykem již od dob knížete Potěmkina, není to víc než fasáda, za níž ruské vedení skrývá problém pro Rusko perspektivně daleko závažnější a zároveň i palčivě aktuální. A tím je úplně jiná demografická tendence – prudký nárůst ruského obyvatelstva muslimského vyznání, respektive jeho kulturní a náboženská emancipace a bezprostřední politické důsledky, které z ní vyplývají: především stupňující se požadavky na konfesionální, kulturní a národnostní práva a svobody muslimů. V dnešním Rusku jsme na jedné straně svědky jejich systematického porušování ze strany státu, na straně druhé pak bujení jejich krajních forem, tedy náboženského fundamentalismu, separatismu a terorismu, včetně toho mezinárodního.

živelný a zkorumpovaný proces

Statistiky uvádějící počet obyvatel muslimského vyznání žijících na území Ruska se různí. Podle oficiálního sčítání lidu z roku 2016, tedy již po anexi Krymu s jeho tatarským obyvatelstvem, tvoří muslimové přibližně 20 z celkového počtu necelých 145 milionů obyvatel Ruska. Jiné odhady však hovoří o daleko vyšších číslech. Když se na začátku loňského roku předseda výboru Státní dumy pro kulturu Stanislav Govoruchin snažil zabránit předání petrohradského chrámu svatého Izáka pravoslavné církvi, argumentoval tím, že čtvrtinu ruského obyvatelstva tvoří muslimové a ti by do kostela nechodili. Podle jeho odhadu, pravděpodobně zasvěceného, to vychází na více než 35 milionů. A k podobným číslům se většinou kloní i ruské muslimské organizace.

V roce 2015 zveřejnila ruská tisková agentura Islam News informaci pocházející od nejmenovaného úředníka jednoho ze silových ministerstev, podle kterého se v té době k jedné z tradičně muslimských národností hlásilo 33 % z 11 milionů obyvatel Moskvy. Takovou na první pohled divokou rozkolísanost v počtech způsobují některé neformální principy, na nichž stojí korporátní řízení ruského státu úzce propojující politické a ekonomické zájmy vládnoucí oligarchie. Jestliže počet Tatarů, Čečenců, Baškirů a dalších tradičně muslimských národností žijících historicky na území Ruska se dá spočítat poměrně přesně, údaje o imigrantech z bývalých sovětských republik jsou prakticky neurčitelné.

Státem stanovované kvóty, které mají proud přistěhovalců ze zákona omezovat, byly od 90. let pravidelně mnohanásobně překračovány. Proces to byl vždy živelný a zkorumpovaný a řídil se především potřebami silných ekonomických hráčů, kteří výměnou za loajálnost k vládnoucímu režimu požívali (a dosud požívají) privilegia dovážet pro potřeby svých „impérií“ levnou pracovní sílu ze zahraničí – legální i nelegální. Na území Ruska podle statistiky ruského ministerstva vnitra z konce minulého roku stabilně žije 10 milionů cizinců, z toho 2,6 milionu nelegálně. A vzhledem k tradičně vysoké míře korupce v oblasti přistěhovalectví je třeba tato čísla považovat za silně podceněná.

„V dnešním Rusku jsme na jedné straně svědky jejich systematického porušování ze strany státu, na straně druhé pak bujení jejich krajních forem.“

Převážně mladí lidé z bývalých sovětských republik Střední Asie a Zakavkazska přijíždějí do Ruska a především do bouřlivě se rozvíjející Moskvy za prací již dvacet pět let. A stejně tak dochází i k vnitřní migraci uvnitř Ruska: i pro mladé Tatary, Baškiry, Čečence, Inguše či dagestánské Avary hraje Moskva v centralizovaném Rusku roli klasické metropole, doslova magnetu. Portrét imigrantů se však za ta létaznačně proměnil.

V dobách vlády moskevského starosty Jurije Lužkova (tedy do roku 2010), který považoval ruské hlavní město za své feudální léno, představovali naprosto bezprávnou neviditelnou masu, více či méně nenáviděnou většinovým slovanským obyvatelstvem a více či méně šikanovanou zkorumpovanou policií a soudy, pro které představovala podstatný zdroj příjmu. Kdo v té době žil v Moskvě, nezapomene na tíživý dojem z permanentních zátahů na „barevné“ nelegály, převážně muslimy (v tehdejší běžné mluvě Moskvanů hanlivě „čurki“, „ponajechavšije“, „chači“), které byly natolik systematické, že by se daly nazvat neformálním apartheidem. Přistěhovalci se báli jezdit metrem, protože na přestupech byly šťáry nejčastější, počty vražd motivovaných národnostní nenávistí na území Ruska šly do stovek – v kritickém roce 2007 bylo zavražděno 690 lidí.

To se změnilo až v roce 2008, kdy dostala policie z nejvyšších míst pokyn, aby zatočila s pravicovými radikály, kteří se na rasově motivovaném násilí podíleli nejvíce. O moc lépe se dlouhodobě nechová ani ruský stát, který si díky oslabeným kontrolním mechanismům nemusí brát servítky. Vlny divokých deportací imigrantů přicházely průběžně, většinou v souvislosti vývojem situace v Čečně a na Kavkaze obecně a také po teroristických útocích. Často však stačilo i méně. Například v létě 2013, po rvačce na moskevském Matvejevském trhu, spustily úřady masové deportace nelegálních migrantů, přičemž na předměstích Moskvy za tím účelem dokonce vyrostly speciální detenční tábory. Po podobných spektakulárních akcích sahá vláda vždy, když je potřeba u části ruské společnosti, pro kterou jsou migranti ztělesněním zla, získat politické body. V tom se od nás ostatně Rusko příliš neliší, až na to, že v Rusku na rozdíl od Česka muslimští imigranti skutečně žijí. Poslední podobně rozsáhlou deportační akci ruské úřady rozjely v roce 2016, ale na pokyn Vladimíra Putina byla na poslední chvíli zastavena.

ruské muslimské obrození

Ruští muslimové, ať již ti domácí, nebo přistěhovalci v druhé generaci, zároveň již dávno přestali být onou trpěnou mlčící masou, která s povzdechem ohýbá hřbet. V Moskvě je to vidět už na první pohled. Obrázek mladého, pěkně oblečeného, hrdě se držícího a nezřídka vzdělaného moskevského Tatara, Uzbeka či Ázerbájdžánce mířícího do mešity nebo na univerzitu je již léta zcela běžnou záležitostí. Stejně tak se běžnou součástí moskevského života stala „východní elegance“ – muslimské studentky či podnikatelky draze oděné v šatech s orientálním vzorem a zahalené do šátků od luxusních firem se ve městě dávno pohybují s naprostou suverenitou. Otázky materiálního charakteru ustoupily do pozadí a dnešní mladí muslimové demonstrují své sebevědomé postavení v ruské společnosti včetně zájmu o kulturní a náboženské záležitosti. S ním přišlo také uvědomění si svých práv a svobod daných ruskými zákony.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite