anebo může jít o pravdivé konstatování – žádný přírodní zákon to totiž nevylučuje. Z výroku samotného se to nepozná. Ti, kdo tvrdí, že poměry se nezhoršují, ovšem stojí před úkolem vysvětlit, jak by se dnes mohl v politice vyskytnout někdo jako Tomáš Ježek.
Pro jeho veřejnou stopu jsou podstatné dvě věci. První je dílo, které odvedl při restitucích a privatizaci. Málokdo dostane příležitost, aby mohl pomoci realizovat společenskou změnu, na niž se vlastně celý dospělý život připravoval, a pak se mu to podaří. Je to zvláštní říct o osudu poznamenaného ranami 20. století, od tatínka popraveného nacisty po vládu komunistického marasmu. Ale Ježek patřil k vrstvě lidí, kteří odmítali nechat si tím určovat život.
„Stejně přesvědčivě argumentoval pro intelektuální veřejnost, že kapitalismus není bezhodnotový, jako pro křesťanské publikum, že peníze samy o sobě nejsou amorální.“
Když s pokorou mluví o tom, jak dostal příležitost zrekonstruovat si komunismem otrávené vzdělání – ve svobodomyslné druhé polovině 60. let, na stáži v Ženevě a pak v Ekonomickém ústavu i v intelektuální šedé zóně pozdního totáče –, je to výzva a výčitka té většině, která se bez zábran nechala indoktrinovat.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.