Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Státotvorné ženy a muži z Národní třídy

.echo24 .jiří Peňás .spoločnosť

Máme za sebou další 17. listopad. Je to svátek, který se zajímavě vyvinul. Jeho svátečnost vznikala postupně a dlouho i nenápadně: v devadesátých letech byl spíš jen tak decentně připomínán, neboť protagonistům ještě čerstvého dění by možná přišlo trapné uzákoňovat sebe sama.

Státotvorné ženy a muži z Národní třídy Sita/Petr David Josek

byl to normální pracovní den, maximálně se položilo pár kytek.

Rozjelo se to až s jistým odstupem. Pokud se nepletu, prvním hromadně a demonstrativně slaveným 17. listopadem byl ten v roce 1999, kdy se plný Václavák sešel pod heslem „Děkujeme, odejděte“. Jedním z těch, kdo měli odejít, byl Miloš Zeman, který sice pak na chvíli skutečně odešel – nikoli však pod tlakem té výzvy –, ale pak se zase vrátil a je tu s námi, přičemž mnozí se obávají, že tak už to bude navěky, byť třeba v nějaké jiné než hmotné podobě.    

Tedy obávají se hlavně ti, kteří 17. listopad berou jako svůj svátek a rok od roku jej slaví odhodlaněji a procítěněji. Jejich vzorek korzoval v pátek po Národní třídě, na klopě trikoloru, v kapse svíčku, kterou dali k tomu podloubí, slavnostní a dojatý výraz v obličeji. Většinou byl na ně pěkný pohled: bylo mezi nimi hodně hezkých žen a mužů s nenasraným výrazem ve tváři (promiňte mi to slovo, ale pro vystižení zdejšího obecně rozšířeného obličejového výrazu je to výstižné, začne to hned za hranicemi u první pumpy.)

Tito dobře naladění ženy a muži z Národní představují paradoxní společenskou vrstvu. Je bezesporu nejvíc ztotožněná se symbolickým i reálným obsahem 17. listopadu ’89. Vyznačuje se přesvědčením, že nyní oficiálně schválený svátek je potvrzením jejich způsobu života a nazírání na tenhle, tedy polistopadový stát. Ten podle nich vznikl oprávněnou vzpourou proti poměrům, v nichž by nemohli žít nebo by se jim v nich žilo jen velmi těžko. Jsou buď reálně (mnozí byli tehdy u toho), nebo aspoň duchovně zcela ztotožněni s obsahem i provedením onoho převratu. Tedy s tím, že ve všech ohledech špatný režim měl být svržen a že je dobře, že svržen byl, a to nenásilně a bez prolití krve. To je dosud dojímá a vidí to jako velký dar pro jejich životy i pro tuhle zemi. Patos a sentiment jim není cizí.

K tomu, co následovalo, mohou mít nějaké výhrady, ale víceméně si myslí, že to šlo dobře, a že je tedy i co chránit. Řada z nich má velmi kritický názor třeba na různé předsedy vlád, ale souhlasili by s tím, že to byly vlády legitimní a vládly v režimu, se kterým byli spokojeni. Úspěch polistopadových desetiletí pociťují konečně i sami na sobě. Mají svůj život rádi. Většina z nich si těch už skoro třiceti svobodných let docela užila, dělali většinou to, co dělat chtěli, a nikdo je v tom příliš neomezoval. Vědí, že to by za starého režimu dělat nemohli, buď by se trápili, nebo by museli emigrovat či něco takového.

Jsou tedy se svými životy a svou situací docela spokojeni, i když v žádném případě neplatí, že by mnozí neměli své problémy, a to často velmi materiální. Většina z nich ale zase tak materialisticky založena není, i o platech některých z nich by mohl vzniknout dokumentární film, ale oni si vystačí s málem a na docela příjemný městský život, který se v Praze během minulých dvaceti let vyvinul (kavárny etc.), vždycky nějak mají. Jsou to obvykle lidé, kteří nejsou zvyklí plakat a naříkat.

Tato skromná buržoazie bývá (každopádně dlouho bývala) ve většině slušných, tj. západních zemí základem státu. Městské vrstvy, i když většinou značně mohovitější než ta naše, vyjadřovaly ve zlatých časech Západu nejpřesvědčivěji jeho myšlenky a principy, tedy to, čemu se říkalo liberální demokracie. Čím byla tato třída rozsáhlejší a silnější, tím byl stabilnější stát a onen systém, v němž se dobře žilo. Vlády se mohly opřít o širokou vrstvu docela spokojených lidí, kteří se jednak měli dobře, jednak to přáli i ostatním. Vždy se našli kverulanti a nespokojenci, ale normální lidé věřili, že jejich způsob života je dobrý a že se k němu dostanou anebo na to přijdou i ti, kteří ho zatím z nějakých důvodů nevedou. (Zdá se, že tato jistota je už na Západě značně ohrožena, což má různé důvody, o nichž tady nebudu psát, ale které jsou dosti jiné než ty naše.)

Největším úspěchem polistopadového režimu je, že se u nás tyto státotvorné vrstvy vyvinuly také, což bylo vidět v pátek na té Národní. Neúspěchem je, že jejich počet, síla i přitažlivost nestačí na to, aby po každých volbách neměly pocit, že dopadly jako zpráskaní psi. Výsledkem toho je, že současný prezident, stejně jako pravděpodobný předseda vlády jsou s těmi nejloajálnějšími a „idejím“ 17. listopadu nejvíce oddanými občany ve stavu téměř nenávistné války. Jak z toho ven, neví nikdo.    

 

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite