spor nabyl podobu konfliktu, v němž se řeší, do jaké míry má stát či společnost právo dohlížet na rodičovskou výchovu dětí a zasahovat do ní třeba i drastickými způsoby. Norsko je kouzelná, a přitom specifická země. Někdy jí není moc dobře rozumět. Má své důvody, nad nimiž kroutí jíní hlavou, ale někdy se diví i domorodá Norka, byť s českými kořeny. To je režisérka Margareta Hruza, která se podílela na filmu Děti státu (režie Ivana Pauerová Miloševič). V rámci cyklu Český žurnál jej 21. listopadu odvysílá Česká televize.
jak je Barnevernet organizován?
Po celém Norsku je 429 kanceláří Barnevernetu, které fungují samostatně a jsou odpovědné jen samy za sebe, takže záleží na jejich interpretaci zákona. Nejsou ani vzájemně propojeny. Vím třeba o případu, kdy matce bylo odebráno dítě, pak se přestěhovala do jiného kraje a tam se stala placenou víkendovou pěstounkou pro cizí děti. Existuje funkce takzvaného bufdira, který funguje jako koordinátor nad všemi pobočkami Barnevernetu, ale ani on nemá mandát zabývat se jednotlivými případy. Spíš je to takový poradce.
na jakém principu Barnevernet funguje?
Na principu udání. Nebo oznámení, chcete-li. Není to tak, že by pracovníci Barnevernetu chodili po Norsku a hledali jednotlivé případy: zasahují tehdy, když dostanou upozornění, většinou anonymní. Za rok jich přijde kolem šedesáti tisíc. Většinou asi poznají, když píše nějaká bláznivá sousedka, ale tam, kde se jim to zdá hodnověrné, zasáhnou. Většinou pošlou dopis, v němž oznámí, že se Barnevernet bude vaším případem zabývat. Následně jste pozváni na rozhovor. Podle toho, jak vážné je udání a jaký dojem uděláte, se pak provádí další investigace jako domácí návštěvy a sbírání informací: rozhovor s učiteli ve školce, škole nebo kdekoliv jinde, hledají se svědci, jak působíte jako rodič... Přitom se vždy píšou zprávy. Tyto jsou velmi důležité, mají totiž hlavní váhu, kdyby váš případ dospěl až k soudu. Pak jsou ale případy takzvaného akutního přebírání, těch bylo v roce 2016 dva tisíce sedm set. K těm dochází, když důvody udání jsou natolik závažné, že se Barnevernet rozhodne dítě odebrat. V tom případě se dostaví do rodiny za asistence policie, která o případu většinou nic neví, a má právo dítě okamžitě převzít. Rodiče mají pět minut na rozloučení. To tak stačí, aby dítěti sbalily nejnutnější věci.
ano, touto šílenou scénou začíná váš film. Ale já nemůžu uvěřit, že to jde tak snadno.
Ale to jsou opravdu často případy, kde existuje podezření, že jde dítěti o život nebo o zdraví. Nejdřív se odebere, pak se vyšetřuje.
ale co když to udání je jen sugestivně sepsaná pomluva?
Nevím, já jsem ta udání nečetla, takže nemůžu posoudit, podle čeho se Barnevernet rozhoduje. Faktem je, že sedm z deseti takto odebraných dětí se vrací do rodin do šesti týdnů.
ale i to přece musí být obrovské trauma, pro děti i rodiče.
Během přípravy na film jsme měli rozhovor s mluvčím bufdira a on sám nám řekl, že jsou velmi znepokojeni tak vysokým číslem případů „akutního odebrání“ a přejí si, aby bylo nižší. Je fakt, že ve třech pobočkách, kde se odebíralo nejvíce, změnili před pár lety vedení a výsledkem je, že počet akutních odebrání klesl až o 97 procent.
to jen dokazuje, že rozhodování musí být příšerně subjektivní.
Jistěže je. Také se v těch třech pobočkách rozhodli, že nyní nemůže Barnevernet rozhodovat samostatně, ale každý případ se musí posoudit spolu s místními institucemi. Takže počet odebrání se radikálně snížil. Jiné pobočky však pokračují tradičním způsobem. Je mezi nimi velký rozdíl a vše závisí na vedoucím kanceláře.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.