Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Osmadvacet let po 17. listopadu je svoboda terčem zesměšňování a zpochybňování

.johana Hovorková .forum 24 .spoločnosť

Moje máma mi odmalička říká, že ten nejdůležitější den jejího života (samozřejmě kromě toho, kdy se jí narodily děti) byl 17. listopad. „Protože tehdy přišla svoboda.“ To mě naučila.

Osmadvacet let po 17. listopadu je svoboda terčem zesměšňování a zpochybňování Petr David Josek/AP/SITA Prezident Zeman v té době v rozporu s ústavními pořádky jmenoval vládu svých přátel, bezmocně jsme tu frašku sledovali dál, až Andrej Babiš skončil v následujících volbách na druhém místě.

to bylo to, na co moji rodiče celý život čekali. A čtyřicet let čekali na svobodu také moji prarodiče, kteří přišli o rodinnou firmu, statek a hlavně o možnost svobodně mluvit, cestovat a žít. U nás doma se nikdy žádné řeči o tom, že za komunistů bylo líp, nevedly. U nás doma byli vedoucí komunisté vždycky jen zloději a vrazi. A běžní členové KSČ byli pro nás kolaboranti.

A tak jsem (nejen díky tomu) mohla velkou část vlastního života prožít v době plné optimismu. Oslavovali jsme vstup do NATO, do Evropské unie, sledovali všechny volby. Velmi dlouho jsem žila v domnění, že mám obrovské štěstí, že jsem vyrůstala a dospívala ve svobodné zemi, která se stále více otvírala Západu. A měla jsem pocit, že takhle to bude napořád.

Když se v roce 2013 stal prezidentem Miloš Zeman, poprvé v životě jsem cítila absolutní bezmoc a smutek z toho, že tu po delší době zase vítězí lež a nenávist, když budeme parafrázovat slova Václava Havla. Zeman se už před pěti lety choval jako opovrženíhodný hulvát, který zneužil témata, která vůbec nebyla relevantní, lhal, kdykoli mohl, a neférově napadal své protivníky, což vyvrcholilo nezapomenutelným inzerátem v deníku Blesk. Kterému dosud někteří lidé věří.

Když poté přišel teatrální policejní zásah na úřadu vlády a padl kabinet premiéra Petra Nečase, začalo se zdát, že se situace poněkud vymyká z kloubů. Slovák Andrej Babiš, kterému jsme se do té chvíle jen smáli, koupil vydavatelství Mafra, jehož součástí byly zejména Lidové noviny, které se u nás četly, co si pamatuju. Jen několik týdnů poté jsem zrušila předplatné, protože žádní estébáci u nás doma nikdy místo neměli. A to ani kdyby vlastnili celou republiku a bojovali proti všem druhům korupce, které vás napadnou.

Prezident Zeman v té době v rozporu s ústavními pořádky jmenoval vládu svých přátel, bezmocně jsme tu frašku sledovali dál, až Andrej Babiš skončil v následujících volbách na druhém místě.

o několik let později

Od té doby uběhly čtyři roky. Čtyřikrát jsme prožili 17. listopad, kdy právě ten zmiňovaný spolupracovník StB chodil pokládat květiny na Národní třídu, Zeman vystupoval na jednom pódiu s extremistou Martinem Konvičkou a lůza začala pomalu získávat v roce 1989 ztracenou sílu.

V roce 2015, když Marek Černoch a Konvička se Zemanem pod patronátem proruské aktivistky Jeleny Vičanové zpívali na Albertově hymnu, byla jsem se tam podívat. Na místě byli lidé, kteří sprostě řvali, hajlovali, mezi nimi byli obskurní skupinky zástupců Bloku proti islámu nebo Československých vojáků v záloze. Někteří hajlovali.

Bylo mi smutno.

Nyní tu máme 17. listopad 2017. Když jsme před lety doma debatovali o tom, jak se Česká republika bude stále více přibližovat Německu, představovala jsem si, že v tomto roce tam už dávno budeme. A místo toho jsme se vrátili zpátky. Ale ne – návrat není ten správný výraz. Uhnuli jsme ze započaté cesty a odbočili úplně jinam. Do neznáma.

Premiérem naší země se stane ten pán, kvůli kterému jsme přestali domů kupovat Lidové noviny – estébák, největší podnikatel v zemi, politik. Stane se jím za podpory Komunistické strany Čech a Moravy, nástupkyně KSČ, která tady zařídila čtyřicet let nesvobody za železnou oponou, stovek mrtvých, statisíců zavřených a vyhnaných nevinných lidí.

 
.diskusia
.neprehliadnite