V Číně chybí ženy, tak se unášejí z Vietnamu

jedním z nechtěných důsledků tohoto sociálního inženýrství se staly selektivní potraty, nebo i zabíjení novorozených holčiček. Do roku 2020 by tak mělo v Číně být o 30 milionů více mužů než žen, ale situace je dramatická již dnes. Nepoměr mezi muži a ženami vede k řadě negativních sociálních jevů: obchodu s bílým masem, otroctví, nuceným sňatkům. Někteří pozorovatelé kladou sexuální a sociální deprivaci mladých mužů do souvislosti s rostoucí kriminalitou.

Vláda této plíživé krizi příliš nepomáhá kampaní proti všemu „žlutému“, tedy pornografickému či nemorálně erotickému. Být mladým chudým mužem není v Číně žádný med. “Socialistická tržní ekonomika” a konzumní kultura naštěstí situaci zachraňuje masovou produkcí nejrůznějších erotických pomůcek, z nichž některé velmi věrně napodobují ženy.

politika jednoho dítěte v kostce

Čína na konci 70. let byla zemí zcela odlišnou od té současné. Po dekádách sociálních a ekonomických experimentů, jako byl Velký skok nebo Kulturní revoluce, se země potýkala s vysokou mírou chudoby. Ekonomiku měly oživit reformy zaváděné Teng Siao-pchingem od roku 1979. Jednou z nich byla politika jednoho dítěte. Měla zpomalit růst populace, snížit nezaměstnanost a s ní související problémy. V praxi to znamenalo, že páry mohly mít pouze jedno dítě; každé další znamenalo pokutu, kterou si ne každá rodina mohla dovolit. Existovala samozřejmě spousta výjimek – například pro venkovské či menšinové obyvatelstvo.

„Jedním z nechtěných důsledků tohoto sociálního inženýrství se staly selektivní potraty, nebo i zabíjení novorozených holčiček.“

Můžeme spekulovat o tom, jestli politika skutečně zemi pomohla. Jistá a ověřitelná jsou negativa. Politika jednoho dítěte před svým zrušením v loňském roce vedla k nuceným potratům (pokud rodina neměla na zaplacení pokuty), masivnímu upřednostňování chlapců (na 100 dívek se rodí přibližně 120 chlapců), miliónům dětí, které oficiálně neexistují, a tak nemohou navštěvovat školy ani lékaře.