gloriola však postavu „otce zakladatele“ československého státu obestírala již dávno předtím. Peripetie „druhého života“ TGM vypovídají mnohé o něm, ale hlavně o české společnosti a jejích proměnách v uplynulých desetiletích. Už velkolepě pojatý akt rozloučení s Prezidentem Osvoboditelem nabídl 21. září nejen emočně silné obrazy, ale také inscenaci pohřbu se silnými politickými prvky, které měly podpořit domácí i zahraniční autoritu státu vzhledem k rychle rostoucím politickým turbulencím.
Nad rakví pronesl prezident Edvard Beneš emblematická slova o tom, že Masarykovu odkazu věrni zůstaneme. Opěvování velkého státníka vydrželo zhruba rok. Šok z mnichovské kapitulace zatřásl s ideovými oporami, k nimž se hlásila republika, která již od podzimu existovala ve zredukované podobě bez pohraničních území. Horečně se hledali viníci a vedle Beneše se nenávist části veřejnosti zaměřila i vůči Masarykovi. Vytýkalo se mu, že otevřeně vystupoval proti antisemitismu, nabídl národu „jen šalebné ideje demokracie“ a způsobil, že český národ se stal „zajatcem liché pokrokovosti“. Nacistická okupace přinesla snahy ukázat české dějiny i myšlení v podřízené pozici vůči říši, TGM byl za protektorátu zcela zavržen, což souviselo i s významnou rolí syna Jana v londýnském exilu. K TGM se pak hlásila především nekomunistická rezistence, komunisté své hrdiny, kteří je vedli do protinacistického odboje, viděli především v husitských bojovnících.
Po osvobození se převalila další vlna revidování tradic. Ještě předtím, než zavládl skutečně mír, se domácí i exiloví představitelé rezistence shodli, že nová republika musí být lepší a měla by být konstruována jako protiváha k politickému, společenskému a v neposlední řadě sociálnímu zřízení, které všichni zažili v době před rokem 1938. Masaryk se však po válce z kritického diskurzu o první republice víceméně vymykal. V jeho působení se vyzdvihoval zvláště akcent, který kladl na demokratický socialismus a na boj proti fašismu a válce. Zdůrazňoval se jeho zápas za kulturní a sociální pokrok a proti reakčním živlům a vyzdvihl se jeho dělnický původ. Divadelník a spolutvůrce komunistické kulturní politiky E. F. Burian ho vykresloval jako bojovníka za práva malých lidí. Příliš se ale nemluvilo o Masarykových výhradách k marxismu.
boření ikonografie
Přišel únor 1948 a nová mocenská garnitura pociťovala téměř jako existenční nutnost zařadit (nejen) prvorepublikové tradice, včetně té masarykovské, mezi témata, s nimiž se chtěla „vyrovnat“ a vůči nimž se snažila ideologicky vymezit. Politické elity využily možnosti přistřihnout stránky minulosti podle svých představ. Komunisté toužili zaujmout vrchol pyramidy českých dějin. Kritériem k ocenění dávné i nedávné minulosti však byla hlavně komunisty prokádrovaná pokrokovost, a tak je jasné, že se do nového kánonu osobností mnozí velikáni našich dějin už nevešli.
V 50. letech byla zpočátku zřejmá jistá obojakost v přístupu k Masarykovi. Sté výročí narození připomínal komunistický tisk v roce 1950 ještě celkem příznivě. Rudé právo psalo o jeho humanistickém odkazu. V oficiální rétorice byla poměrně pozitivně hodnocena Masarykova role před první světovou válkou, například s ohledem na jeho vystupování během tzv.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.