Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Chudí lidé na vlastní kůži

.jiří Peňás .echo 24 .spoločnosť

Člověk s trochu otevřenýma očima nepochybuje, že v této zemi jsou chudí a že chudoba není nějaká abstrakce, kterou si vymýšlejí demagogové, i když těm se hodí. Chudí byli samozřejmě i za socialismu.

Chudí lidé na vlastní kůži William Holbrook Beard/Wikimedia Commons

když jsem jako starší dítě hltavě četl Dickensovy romány, zároveň jsem si představoval ty postavy chudých a nuzných hrdinů v reálném světě. A nacházel jsem je bez potíží, znal jsem je osobně, věděl jsem, kde bydlí. S některými chudými dětmi jsem se kamarádil – a představoval si, že to jsou postavy z Dickense, třeba jsem znal jednoho Oliver Twista… 

I za hluboce rovnostářského komunismu bylo ve škole, v každé třídě, vždycky pár dětí, které byly jaksi jiné, měly horší, někdy pospravované nebo nuzné oblečení, okopanější boty, byly bledší v obličeji, něčím byly jakoby cítit: děti s nimi nechtěly sedět, byli to třídní outsideři, páriové. A v něčem byli zase jaksi otrkanější a drsnější, realističtější. Byli z chudých rodin: nejezdili na výlety, nechodili moc do kina a neměli kožený míč – pro rodiče byl moc drahý.

„Není nic víc krátkozraké než odstrkovat celou jednu vrstvu společnosti do stavu, kdy té spokojenější části společnosti závidí a má na ni zlost.“

Když byl školní zájezd z našeho malého města do divadla nebo do zoo, většinou zůstali doma – pokud za ně nezaplatila učitelka, která si je vzala pod patronát. Na jednu takovou vzpomínám – na její tehdy pro nás ne dosti pochopitelnou náchylnost k jedné chudé, ale talentované spolužačce –  a chovám k ní nyní, když už to všechno chápu, hlubokou úctu.

Jako odchovanec knih Dickense tedy s velkým respektem čtu reportáže novinářky Saši Uhlové (tedy zatím jsem četl jen jednu), která „na vlastní kůži“ poznala tvrdou dřinu chudých lidí, většinou špatně zaplacených, vykořisťovaných a zahnaných do kouta nemravnými poměry a nátlakem. Uhlová se nechala inkognito půl roku zaměstnávat v nekvalifikovaných profesích, okusila špinavé provozy, žila po ubytovnách. Nepředpokládám, že tam objevila něco, co si nelze s jistou sociální empatií a realistickým pohledem představit, ale je dobře, že to udělala. Je naprosto správné tento prostor nuzoty otevírat a posvítit na něj. Měl by člověka zajímat bez ohledu, jestli jste nalevo, napravo, liberál, socialista, konzervativec. Je to věc solidarity, humanity, ale i racionality – a předvídavosti.

Za žádnou potřebnou práci, tím spíš tvrdou, nepříjemnou a manuální, by neměl být člověk placen hůř, než aby žil s pocitem materiálního dostatku: neměl by zažívat úvahu, zda si může koupit oběd za sto korun, zda bude mít na dobré zimní boty pro sebe a pro své děti, měl by mít možnost aspoň jednou za rok odjet na týden odpočívat, ne třeba nutně k moři, ale na nějakou domácí přehradu nebo řeku určitě. Nebo do hor. Měl by mít jistotu, že zaplatí přiměřenou činži a že nezruinuje jeho domácnost, když dítě půjde na střední školu – na vysoké už bude chodit pracovat.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

prihlásiť predplatiť

.diskusia
.neprehliadnite