Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Podľa Andreja Danka nemôže prezident vymenovať Janu Laššákovú aj Mojmíra Mamojku naraz za ústavných sudcov. Informovala o tom agentúra SITA. 

Proč Japonsko zahájilo a prohrálo válku v Pacifiku?

.lukáš Visingr .echo 24 .spoločnosť

Před několika dny jsme si připomněli výročí shození atomových pum na Hirošimu a Nagasaki a následný konec druhé světové války v Pacifiku.

Proč Japonsko zahájilo a prohrálo válku v Pacifiku? Don Ryan/AP Photo/SITA

samozřejmě se opět objevily diskuse o tom, zda to opravdu byly jaderné zbraně, které přinutily „zemi vycházejícího slunce“ ke kapitulaci, a zda neměl větší efekt sovětský útok v Mandžusku. Pozornost by si ovšem zasloužilo také to, proč vlastně Japonsko do druhé světové války vstoupilo.

Do diskusí o příčinách japonské kapitulace se zapojil též americký analytik George Friedman, který vydal zajímavý článek nazvaný „Hrozivá magie atomových zbraní“ (The Terrible Magic of Atomic Weapons). Staví se v něm na stranu většinového názoru a tvrdí, že to skutečně byly především jaderné bomby, co Japonce zlomilo, ačkoli přiznává váhu i Stalinovu útoku. Ale ne proto, že by se tehdy Japonci báli sovětské invaze na ostrovy, nýbrž proto, že tak pozbyli svou (domnělou) poslední šanci vyjednat jakousi přijatelnou dohodu.

Léto 1945 totiž zastihlo USA a Japonsko v situaci strategického patu. Ostrovy byly obklíčené, odříznuté a neustále bombardované, jenže ochota Tokia kapitulovat byla pořád mizivá. Ačkoli v japonské vládě byla i frakce ochotná s Američany mluvit, rozhodně nepřipadalo v úvahu nic jako bezpodmínečná kapitulace. Japonci se tehdy navíc nebáli americké invaze, naopak si spíš přáli, aby k ní došlo, protože (a asi celkem správně) předpokládali, že americké jednotky utrpí děsivé ztráty, které mohly dosáhnout až milionu mužů.

Japonští generálové doufali, že potom Američané přistoupí na příměří či mírovou dohodu, což měla zprostředkovat právě Moskva. Nevěděli o Stalinově slibu západním zemím, že se připojí k válce proti Tokiu, a sovětský útok v Mandžusku byl pro ně obrovským šokem. Navíc udělali opravdu fatální chybu, když se domnívali, že by Američané přistoupili na cokoli jiného než na bezpodmínečnou kapitulaci a faktickou okupaci ostrovů.

Naopak Američané zcela jistě nechtěli čelit obrovským ztrátám, které by invaze přinesla, a tak patrně příliš nepřekvapí, že se při plánování operace Olympic (jak se invaze do Japonska měla nazývat) počítalo i s masivním nasazením chemických zbraní. Vůči Japoncům tehdy panovala v USA opravdu enormní nenávist, takže jakýkoli prostředek, který by zkrátil válku a zachránil životy amerických vojáků, se pokládal za správný.

„Němci měli evidentně zcela mylné představy o sovětském území a lidském potenciálu.“

To byl také důvod, proč se nesetkalo s širším nesouhlasem nejen použití atomových bomb, ale ani plošné bombardování Tokia (při němž podle současných výzkumů zahynulo patrně daleko více lidí než v Hirošimě). Američtí vojáci i civilisté měli pořád v živé paměti jak zákeřný útok na Pearl Harbor, tak strašlivé chování Japonců k válečným zajatcům i k civilistům v řadě zemí pod japonskou okupací. S výjimkou tehdejší nenávisti mezi Rusy a Němci by se velmi obtížně hledalo něco na úrovni pocitů mezi Američany a Japonci.

Právě tyto emoce se však nacházely i v základech japonského rozhodnutí zahájit válku, byť se musí poctivě přiznat, že zdaleka nebyly jednostranné. Ano, Japonci hleděli na Američany jako na zbabělé a dekadentní slabochy, ovšem rasistické pohrdání existovalo i ze strany Američanů vůči Japoncům. Lze zde připomenout tehdy úplně vážně šířené tvrzení, že kvůli svým šikmým očím jsou Japonci „logicky“ mizerní střelci a piloti.

Nálet na Pearl Harbor a útoky na državy evropských koloniálních mocností v Asii, jež byly po čistě vojenské stránce vysoce profesionální a efektivní, tak přinesly velký psychologický úder. Japonský postup byl do určité míry obdobou německé „bleskové války“, jež také hodně sázela na psychologii, respektive na morální „vyřízení“ naprosto překvapeného nepřítele. Strategie Němců a Japonců však měly společnou i velikou slabinu, jelikož se hodily jen do krátkého konfliktu a selhávaly proti nepříteli, jenž se navzdory očekávání nezhroutil.

Proto německý „Blitzkrieg“ našel svou zkázu na širokých pláních Sovětského svazu, který byl (samozřejmě i kvůli brutalitě Stalinova režimu) schopen vydržet ohromné ztráty. A proto bylo Japonsko ve své expanzi zastaveno Amerikou, kterou na počátku tolik podcenilo, což se velmi podobá tomu, jak Hitler podcenil SSSR. Oba agresoři se dopustili takřka stejné chyby, ačkoliv ji každý z nich vztahoval k jinému potenciálu nepřítele.

Němci měli evidentně zcela mylné představy o sovětském území a lidském potenciálu, kdežto Japonci nedocenili zejména průmyslovou a surovinovou sílu USA. Nesmíme zapomínat, že se v konfliktu v Pacifiku jednalo zejména o suroviny, jelikož malé Japonsko zoufale potřebovalo zdroje železa, ropy a kaučuku.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

.diskusia
.neprehliadnite