byť se do popředí většinou dostává segregace rasová, oddělování určitých menšinových skupin z organické společnosti a snaha – i zákonná – o jejich diskriminaci nejsou jen otázkou původu, ale často také pohlaví, sexuální orientace, názorových pohnutek či náboženského vyznání. Poslední zmíněný kontext – ten náboženský – je dnes tématem číslo jedna po celé Evropě.
Islám je náboženská metanarace, z jejíhož překrouceného významu se pro mnoho lidí stal úhlavní nepřítel. V civilizovaných evropských zemích – Česko nevyjímaje – vzniká celá řada spolků, sdružení a skupin, jejichž často jediným cílem je likvidace všeho, co s islámem souvisí. Spousta politických hnutí má volební program principiálně postaven na populisticko-nacionalistických, ale v praxi spíše fašistických idejích a všichni jejich aktéři si kladou za svou politickou prioritu zákaz islámu. Bohužel pro ně, taková představa je krajně iracionální a má mnoho „ale“.
„Neexistuje mechanismus, na jehož základě bychom mohli posoudit a spravedlivě rozhodnout, kdo je a kdo není v tomto smyslu potenciálně nebezpečný.“
Odporuje totiž základním lidským právům i demokratickým ústavám všech liberálních států, a to přinejmenším ve třech rovinách. Za prvé, popírá a deformuje svobodu vyznání. Myšlenka, jejímž cílem je vyhostit všechny muslimy ze země, je v praxi neuskutečnitelná, naráží totiž na definiční problém, a sice že náboženské vyznání není ničím oficiální, nemá žádné byrokratické kořeny, je spíše určitým názorovým proudem, ale v občanském průkazu ani jiném dokladu jej nenajdete, a tak představa, že bychom mohli jednoznačně určit, kdo je muslim a kdo ne, je nesmyslná. Neexistují žádná exaktní kritéria, přinejmenším ne kritéria nediskriminační, na jejichž základě by byla taková praxe reálná.
Za druhé – a znovu jde o problém se stanovováním definic – ta část veřejnosti, která ostře vystupuje proti muslimům, nerozlišuje různá pojmenování, která jsou principiálně zcela odlišná. Buď považují všechny uprchlíky za muslimy nebo všechny muslimy za teroristy nebo všechny uprchlíky za teroristy. Jisté je, že filozofie všech zmíněných hnutí stojí na (ať už skutečně, nebo pod záminkou) ochraně státu před islámskou agresivitou; hnacím motorem těchto sdružení jsou teroristické útoky. Jenže představa, že terorismus a uprchlická krize spolu přímo souvisí, je krajně nedostatečná a chybí pro ni jakékoliv prokazatelné argumenty. Korelace neimplikuje kauzalitu, a tak je faktem, že velká část teroristů, majících na svědomí lidské životy, jsou ve skutečnosti občanstvím i národností Evropané. Ideologický terorismus v západním světě nerozpoutala migrační krize, ale útoky 11. září a události na ně navazující.
Snaha xenofobních nálad vyhostit z Evropy všechny uprchlíky, tedy lidi narozené jinde a přistěhovalé do Evropy, by v praxi uskutečnit šla, byť by byla administrativně velmi náročná a sociálně nelogická. Každý člověk má nějaký svůj rodný list, v němž má uvedenou národnost, a tak zde existuje exaktní rozhodovací kritérium. Ale jestliže teroristé jsou často lidé narození kupříkladu ve Francii, těžko můžeme rozpoznat, který Francouz je potenciální terorista, nemluvě o tom, že i Francouz bez arabských kořenů se může rozhodnout být muslimem, a pak by nebylo kam ho vyhostit, protože původem, národností i občanstvím je nadále Francouz. Neexistuje mechanismus, na jehož základě bychom mohli posoudit a spravedlivě rozhodnout, kdo je a kdo není v tomto smyslu potenciálně nebezpečný, a tím i předvídat, kdo je nebo není odpovědný. A i kdyby ano, stále to bude odpovědnost individuální.
Za třetí, a to navazuje na již řečené, moderní právní principy demokratických zemí stojí na presumpci neviny, tedy povinnosti nahlížet na člověka jako na nevinného, dokud nebyl odsouzen. A v tomto bodě narážejí všechna teoretická řešení zmíněných protiislámských hnutí – nemůžeme zakázat islám, protože nám všem ústava zaručuje svobodu vyznání, ale i kdybychom mohli a i kdybychom dokonce měli nástroj, na jehož základě by šlo muslimy věrohodně definovat, nemůžeme je jakkoli trestat, protože se – nebyli-li odsouzeni – ničím neprovinili. Islamofobie, kterou západní média podporují a tím prohlubují propast mezi oběma kulturami, stojí na představě kolektivní viny, jejíž aplikace by znamenala návrat civilizovaných a ústavou zakotvených zemí do dob nespravedlnosti, kdy byla umožňována segregace lidí podle kritérií a vlastností, jež odporovaly zdravé právní a lidské společnosti.
„Nejvíc alarmující je, že čím intenzivnější je náš pseudoboj proti agresivitě a násilí, tím agresivnějšími a násilnějšími se sami stáváme.“
Xenofobně nebo chcete-li islamofobně ladění jedinci mají představu, že každý muslim má nutně sklony k terorismu. Považují to za jejich neoddiskutovatelnou vlastnost. Jenže každá náboženská metanarace, tím spíš historicky tak rozsáhlá, má mnoho různých odnoží, od umírněných a téměř nerozpoznatelných, až po ty dogmaticky fundamentální. Křesťanství má mnoho církví a sekt, budhismus má dhammajutiku či mahánikáju, hinduismus zase džinismus či advaitu. Rozhodně nelze popřít, že islám je hrozbou, ale je hrozbou primárně v tom ortodoxním výkladu, jehož se drží drtivá menšina muslimů ve světě. A minorita nedefinuje principy celého náboženství; trestat přísnými tresty většinu za aktivitu menšiny je silně nedemokratické a diskriminační.
Pro mozek je mnohem jednodušší stigmatizovat než se čímkoliv zabývat do hloubky. Škatulkování patří mezi velmi cenné kognitivní zkratky a jako nástroj je v mnoha životních situacích nepostradatelný. Jsou však momenty, kdy nás tento nástroj může začít nebezpečně ovládat. Třeba v případě, kdy na základě zpráv o trestné činnosti několika muslimů posuzujeme celou miliardovou makroskupinu. To je politický stereotyp, jehož důsledkem rozhodně není a nemůže být nic pozitivního, což konec konců důkladně ukázala světová historie a v mnoha případech ukazuje i dnešní praxe, kupříkladu v Jihoafrické republice, třebaže naruby, než jak jsme z dějin zvyklí.
Nejvíc alarmující je však to, že čím intenzivnější tento náš pseudoboj proti agresivitě a násilí je, tím agresivnějšími a násilnějšími se sami stáváme. Nakonec tak dochází k paradoxně kontraproduktivní situaci, kdy mnohem více zla projektuje do veřejného prostoru protiislámský extremista než leckterý muslim. A to otevírá nebezpečný prostor tomu, abychom se vrátili k sociálnímu uspořádání světa, z něhož jsme se v západním světě desítky let pracně vyhrabávali a co prostě není a nikdy nebude v souladu se zdravým vývojem společnosti a státu – k přísně nacionalistickým a xenofobním tendencím, jež budou nadále určovat směr naší příští historie.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.