heydrichův přímý kontakt s českými dějinami trval „jen“ o něco déle než tři čtvrtě roku. Byla to jistě hrozná doba, hrozivá byla ale také právě tím, jak se Heydrichovi začínalo dařit uskutečňovat plány, s nimiž koncem září 1941 do Prahy přijel: maximálně využít hospodářský potenciál zdejších zemí a vytvořit zde pokojné a spolehlivé zázemí pro bojující Říši. K tomu bylo jistě zapotřebí potřít české odbojové skupiny, pacifikovat nespokojence, nestrpět odmlouvání – ale zároveň nabídnout poslušným Čechům „klid na práci“, dostatek jídla, obuvi a šatstva, naslibovat jim rekreaci v zotavovnách, chlapům rozdávat lístky na fotbal, manželkám pak do kina a do divadla.
Propagandistický filmový kýč s uvědomělými dříči u soustruhů a s roztočenými koly, s usměvavými ženuškami u skývy chleba a dětičkami se nezrodil v týdenících 50. let, ale právě tehdy, za protektorátu. Používal podobných apelů, emotivních obrazů a lákadel. Dělal stejně z člověka otroka myslícího jen na své břicho a svůj prospěch. S Heydrichem nepřijel do Prahy ani tak sadistický vrah, který by se oháněl sekerou hlava nehlava.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.