velvyslanec Valerian Alexandrovič Zorin prý u svého okolí vzbuzoval hrůzu a byl zjevně dost tvrdý i chytrý na to, aby dokázal přežít Stalinovy pravidelné čistky a dokonce z nich i těžit.
Za války se Zorin na sovětském ministerstvu zahraničí stal vedoucím oddělení pro Polsko a Československo, podílel se na přípravě československo-sovětské smlouvy v roce 1943. V březnu 1945 byl jmenován velvyslancem v Československu a když se pak v květnu 1945 prezident Edvard Beneš přesouval z prozatímního sídla vlády v Košicích do Prahy, hned za jeho vozem jelo auto sovětského velvyslance.
Zástupce americké diplomacie do konvoje připuštěn nebyl. Zorin měl za úkol vliv Moskvy v Praze – ve spolupráci s místními komunisty – udržovat a prohlubovat. I proto Sověti hned od května 1945, právě prostřednictvím svého velvyslance, tlačili na československou vládu, aby ze země co nejdříve a jednostranně odešla americká vojska.
To, že vše nakonec dopadlo jinak, lze označit za jeden z poměrně řídkých úspěchů americké diplomacie za doby krátké existence třetí Československé republiky. Výsledkem diplomatické bitvy byl koordinovaný odchod americké i sovětské armády v prosinci 1945. Nerodil se však snadno.
zaskočený americký velvyslanec
Psal se 31. srpen 1945 a velvyslanec Steinhardt byl dosti zaskočen: velitel amerických vojsk v Československu, generálmajor Ernest Harmon, mu právě svěřil neveřejnou informaci, že dvě ze tří jeho divizí budou už v září odeslány domů a nebudou nahrazeny.
„Poslední divize měla být stažena do konce listopadu, a to na rozkaz vrchního velitelství, vedeného samotným Eisenhowerem,“ popisuje v knize Poslední palác Norman Eisen. Vrchní velitel americké armády chtěl zjevně vyhovět tlaku amerických rodin i politiků, kteří své chlapce chtěli doma – ideálně nejpozději na Vánoce.
„Z jeho strany to ale byl projev stejné politické nepředvídavosti, která ho vedla k tomu, že nechal osvobození Prahy na Sovětech, a v důsledku tak způsobil příklon Čechů na sovětskou stranu. Tyto nové kroky mohly způsobit, že škoda bude nevratná. Tentokrát byl ale Laurence na místě, aby se tomu pokusil zabránit. Vrhl se do útoku po hlavě,“ komentuje to Eisen.
Steinhardt do Washingtonu napsal, že jednostranné stažení amerických jednotek z Československa by znamenalo prudký politický obrat, „který by Beneš a Češi vnímali jako zanechání Československa napospas dalšímu rozšiřování ruského vlivu“.
Valerian Alexandrovič Zorin byl diplomat, později náměstek ministerstva zahraničních věcí, v letech 1961–1971 člen Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. V letech 1952 až 1953 a znovu mezi lety 1960 až 1962 byl stálým zástupcem Sovětského svazu při OSN. Podstatné pro budoucnost Československa bylo ale hlavně jeho poválečné působení v roli velvyslance v Praze i jeho překvapivý přílet již coby ministerského náměstka v době vrcholících únorových událostí roku 1948, popisujeme v knize České průšvihy 1945–1948.
benešova finta
V československé vládě byli komunisté silně zastoupeni a na odchod americké armády (a naopak zachování přítomnosti Rudé armády) tlačili. Ministři se tématem zabývali na svých zasedáních 7. a 19. června 1945.
Na prvním se usnesli, že vláda vydá diplomatickou nótu žádající odchod Američanů, na druhém však náměstek ministra zahraničí Vladimír Clementis informoval, že prezident Edvard Beneš si představuje jiné řešení – hodlá usilovat o souběžné stažení jak amerických, tak sovětských vojsk.
Byl to právě Edvard Beneš, kdo při jednání se Steinhardtem přišel s nápadem, aby stažení sovětských vojsk navrhly Stalinovi oficiálně Spojené státy spolu s nabídkou, že souběžně odejdou i američtí vojáci. A tak se taky stalo. Po sérii politických debat a diplomatických jednání americký prezident Harry S. Truman skutečně napsal Stalinovi dopis; navrhl mu oboustranné stažení vojsk nejpozději na konci listopadu.
Odpověď přišla 8. listopadu s tím, že Moskva nařídila sovětským velitelům „okamžitě zahájit stahování sil z Československa a zmíněné dokončit během tří týdnů“. A skutečně: 1. prosince 1945 byli pryč jak Sověti, tak Američané.
Byl to nepochybně diplomatický úspěch už proto, že zatímco v Československu bylo tehdy necelých 25 tisíc Američanů, sovětských vojáků, kteří se zde chovali jako na dobytém území, kradli, drancovali, znásilňovali i vraždili, bylo nejméně 400 tisíc.
sovětský voják zůstal za bukem
Když ale dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco Američané skutečně odešli, Sověti se vlastně jen o něco posunuli; svou blízkost pak vědomě demonstrovali krátce před parlamentními volbami v květnu 1946.
Výborně to popsal již zesnulý Vladimír Bystrov, publicista s rodinnou zkušeností s tím, jak oddíly sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ po válce zatýkaly příslušníky někdejší ruské emigrace a odvlékaly je za němého přihlížení československých politiků do Sovětského svazu. V květnu 2007 na stránkách Pubweb.cz vydal komentář k tomu, jak to ve skutečnosti bylo s poválečným odchodem Rudé armády z Československa. Mimo jiné napsal:
„Část se sice vrátila domů do Sovětského svazu, ale větší část se jen přesunula do Rakouska a do sovětského okupačního pásma v Německu. A sovětský maršál Koněv vznesl požadavek, aby se sovětské jednotky mohly kdykoliv přes naše území přesunovat sem a tam. Zpočátku šlo o malé útvary a československá veřejnost si toho ani příliš nevšímala. V květnu 1946 ale Sovětský svaz bez jakýchkoliv skrupulí rozkryl své karty. Týden před prvními poválečnými volbami – v sobotu 18. května 1946 v devět hodin večer – oznámili představitelé Sovětské armády československým ministrům národní obrany a dopravy, že mají příkaz z Moskvy provést přesun sovětských jednotek přes naše území a žádali uvolnění dvou silnic pro přesun asi tisíce automobilů denně, dvou železničních tratí a zřízení přechodných vojenských táborů v severozápadním českém pohraničí. Přesuny měly začít hned v pondělí 20. května a trvat do 29. května a po železnici až do poloviny června. Tak by přesuny vlastně probíhaly celý poslední týden před volbami, i v den voleb, 26. května, a i během sčítání a vyhlašování či komentování výsledků.“
Československá vláda o přesunech sovětské armády přes naše území jednala až na podnět národně-socialistických ministrů v úterý 21. května, tedy až po zahájení celé operace. Jednání vlády prý bylo dramatické, ale nic se nestalo: manévry proběhly plně podle sovětských představ, přerušeny byly jen v den voleb a sovětské tanky čekaly na další rozkazy.
V takové atmosféře komunisté získali 38 procent hlasů, zatímco národní socialisté něco přes 18 procent, lidová strana kolem 16 procent, Slovenská demokratická strana 14 procent a sociální demokraté 12 procent.
„O spontánním dobrovolném vyjádření souhlasu s politickým vývojem v zemi nemohlo být ani řeči. Sovětské tanky se tehdy neprojížděly po Československé republice marně. Ani potom však neodjely příliš daleko a znovu čekaly,“ napsal Bystrov.
zmýlená Laurence Steinhardta
Americký deník The New York Times den před volbami, 25. května 1946, publikoval krátkou zprávu, v níž napsal: „Volby budou spíše hlasováním o tom, čeho dočasný koaliční kabinet prezidenta Beneše dosáhl, než volbou radikální změny. Avšak rozhodne se o tom, zda si komunisté nadále udrží klíčové vládní posty. Očekává se, že z voleb komunisté vzejdou jako nejsilnější strana. V kampani byly patrné okamžiky, kdy se komunisté snažili volby postavit jako výběr mezi Ruskem a Spojenými státy. Laurence Steinhardt se nechal slyšet, že nepodporuje žádnou ze stran.“
Sám velvyslanec Steinhardt ještě dva týdny před volbami prorokoval jasné vítězství umírněných stran a psal depeše o tom, že „vliv západní civilizace a kultury je tu podle mě příliš silný, než aby ho komunisté mohli přebít“. Mýlil se.
Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org. Ďakujeme!