dětský ombudsman Martin Beneš v rozhovoru pro Seznam Zprávy označil případ malé Viktorky především za důsledek systémového nedostatku ochrany ohrožených dětí, zejména absence jednotných a odborně podložených vodítek pro hodnocení míry jejich ohrožení.
Samotné rozhodnutí soudu o návratu Viktorky do biologické rodiny však za chybu nepovažuje a těžiště problému spatřuje především v nastavení systému. Takový závěr však spojuje dvě otázky, které je nutné důsledně oddělit: správnost konkrétního soudního rozhodnutí a odpovědnost soudce za jeho vydání. Zatímco chyba je kategorií správnosti rozhodování, kárné provinění je kategorií odpovědnosti.
návrat do péče otce
Soudní rozhodnutí může být nesprávné, aniž by jeho vydáním soudce porušil své povinnosti způsobem zakládajícím kárnou odpovědnost. Ochrana soudcovské nezávislosti nemůže znamenat, že rozhodnutí nelze označit za chybné, dokud není současně prokázáno kárné provinění soudce.
Skutečnost, že otec dítě později zavraždil, sama o sobě nedokazuje nesprávnost předcházejícího rozhodnutí. Správnost rozhodnutí je třeba posuzovat podle informací dostupných v okamžiku rozhodování, nikoli podle tragického výsledku, který je znám dnes.
Právě při použití tohoto měřítka však rozhodnutí o návratu Viktorky nelze považovat za správné. Podle zveřejněných informací soud věděl o závažném psychiatrickém onemocnění otce, jeho závislosti na psychoaktivních látkách i předchozím násilném jednání.
Otec v minulosti napadl vlastní matku a se zbraní jí vyhrožoval zabitím, psychiatrický znalec jej hodnotil jako nebezpečného pro společnost. V době rozhodování byl stále v ambulantním ochranném léčení a pobýval v chráněném bydlení. Nejde tedy o skutečnosti, které vyšly najevo až po smrti dítěte. Podstatná rizika existovala již tehdy.
Následná tragédie je nezaložila, pouze jedno z nich v nejhorší možné podobě uskutečnila. Smrt Viktorky proto není důkazem nesprávnosti rozhodnutí. Důvodem pro závěr o jeho nesprávnosti je samotná povaha a intenzita rizik existujících již před jeho vydáním.
Po soudu nebylo možné požadovat, aby předvídal, že otec svou dceru zabije. Předmětem rozhodování však ani nebyla předpověď konkrétního budoucího jednání. Soud měl posoudit, zda je při známých okolnostech návrat malého dítěte do otcovy péče přijatelně bezpečný.
vysvětlení chyby není jejím popřením
Preventivní rozhodování je založeno právě na práci s nejistotou. Nevyžaduje jistotu, že škodlivý následek nastane, protože v takovém případě by prevence ztratila smysl. Při hodnocení rizika je navíc významná nejen pravděpodobnost negativního následku, ale také jeho možná závažnost.
Čím závažnější může být újma, tím větší obezřetnost je při rozhodování nutná. Kombinace závažného duševního onemocnění, závislosti, předchozího násilí a pokračujícího ochranného léčení proto vyžadovala mimořádně důkladné ověření bezpečnosti návratu dítěte.
„Možnost omylu je nevyhnutelnou součástí soudního rozhodování a soudcovská nezávislost nutně zahrnuje také prostor pro odbornou chybu.“
Ombudsman Beneš přitom správně upozorňuje na systémovou slabinu. Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) podle něj chybějí jednotné nástroje pro hodnocení míry ohrožení dítěte, takže posuzování rizika zůstává v příliš velké míře závislé na individuální zkušenosti a úsudku konkrétních pracovníků. Absence takových vodítek nepochybně zvyšuje nebezpečí nesprávných rozhodnutí.
Z této správné diagnózy však neplyne, že konkrétní rozhodnutí v případě Viktorky bylo správné. Systémové selhání a individuální chyba se nevylučují.
Nedostatky systému mohou vysvětlovat, proč k chybnému rozhodnutí došlo, a mohou být velmi významné při následném posuzování odpovědnosti jednotlivých aktérů. Nemohou však chybné rozhodnutí proměnit ve správné. Vysvětlení chyby není jejím popřením.
Ostatně ombudsman Beneš sám označuje soud za jakéhosi „dohlížitele“, který má kontrolovat, zda OSPOD postupoval správně a zda něco nepřehlédl. Právě toto vymezení role soudu argument o nedokonalosti systému do určité míry obrací.
Jestliže podklady přicházejí ze systému, který nemá jednotné nástroje hodnocení rizika, je tím významnější jejich kritický soudní přezkum. Čím méně spolehlivý je mechanismus, který soudu poskytuje podklady, tím významnější je vlastní procesní obezřetnost soudu. Jinak by se jeho kontrolní funkce stala pouze formální.
Závěr o chybnosti rozhodnutí však stále ještě neřeší otázku kárné odpovědnosti soudkyně. Soudce nemůže být kárně postižen za každý nesprávný skutkový nebo právní úsudek. Možnost omylu je nevyhnutelnou součástí soudního rozhodování a soudcovská nezávislost nutně zahrnuje také prostor pro odbornou chybu.
Kárná odpovědnost proto musí začínat až za hranicí samotného nesprávného úsudku, u kvalifikovaného porušení soudcovských povinností. Právě proto je významné, že kárná žaloba nestojí pouze na tragickém výsledku případu.
Ministerstvo spravedlnosti poukazuje na údajně nedbalý a formální postup, neprovedení některých dostupných důkazů a také na otázku psychologického znaleckého posouzení, jehož potřeba měla vyplývat z dosavadních znaleckých podkladů.
hranice soudcovského omylu
Těžiště případné kárné odpovědnosti proto neleží ve výsledku rozhodnutí, ale v procesu, který mu předcházel. Jinou situací je případ, kdy soudce opatří potřebné podklady, kriticky je vyhodnotí, vypořádá známá rizika a dospěje k prognóze, která se následně ukáže jako nesprávná.
Takový omyl musí zásadně zůstat uvnitř chráněného prostoru soudcovského rozhodování. Odlišná situace nastává tehdy, pokud soudce významná rizika přehlédne, nevypořádá se s nimi nebo neprovede důkaz, jehož potřeba z okolností zjevně vyplývá. Pak už předmětem kritiky není výsledek odborného úsudku, ale kvalita samotného rozhodovacího procesu.
„Rozhodnutí o návratu dítěte bylo při souboru tehdy existujících rizik chybné. Tento závěr není založen na znalosti následné tragédie, ale na hodnocení informačního stavu v době rozhodování.“
Právě kvalita tohoto procesu musí být těžištěm kárného řízení ve věci Viktorky. Rozhodující nebude, zda soudkyně měla předvídat vraždu dítěte, nýbrž zda při závažnosti tehdy známých skutečností učinila vše, co bylo rozumně nutné k odpovědnému posouzení bezpečnosti jeho návratu.
Teprve pokud případné nedostatky jejího postupu dosáhly kvalifikované intenzity, může být překročena hranice mezi soudcovským omylem a kárným proviněním.
Pojem systémového selhání proto nesmí individuální chyby rozpustit v neurčité odpovědnosti „systému“. Systémová a individuální selhání mohou existovat současně a často se právě jejich kombinací vytváří řetězec, v němž několik ochranných mechanismů postupně nedokáže zachytit totéž riziko.
V případě Viktorky je proto možné současně přijmout dva závěry. Rozhodnutí o návratu dítěte bylo při souboru tehdy existujících rizik chybné. Tento závěr není založen na znalosti následné tragédie, ale na hodnocení informačního stavu v době rozhodování.
Z nesprávnosti rozhodnutí však nelze automaticky dovodit kárnou odpovědnost soudkyně. Ta může být založena teprve na zjištění, že způsob jejího rozhodování překročil hranici legitimního soudcovského omylu.
To, že lze vysvětlit, proč k chybnému rozhodnutí došlo, z něj správné rozhodnutí nečiní. A skutečnost, že rozhodnutí bylo chybné, sama o sobě ještě neznamená, že šlo o kárné provinění.
Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org. Ďakujeme!