zvukový záznam projevu se totiž dostal na veřejnost a během několika týdnů se rozšířil po celé republice na magnetofonových kazetách. To, co mělo stranické funkcionáře povzbudit, se změnilo v terč posměchu a symbol odtrženosti tehdejšího vedení od reality.
Léto roku 1989 bylo obdobím, kdy se komunistické režimy ve střední a východní Evropě začínaly otřásat. V Sovětském svazu prosazoval Michail Gorbačov politiku perestrojky a glasnosti, v Polsku probíhala jednání se Solidaritou a konaly se v podstatě demokratické volby, v Maďarsku už vláda zahajovala demokratické reformy i otevírání hranic se Západem.
Československé vedení však patřilo společně s NDR mezi nejkonzervativnější v celém východním bloku. Přestože i zde se hovořilo o „přestavbě“, skutečné reformy prakticky nepřicházely. Jakeš se snažil stranické funkcionáře přesvědčit, že KSČ situaci zvládá a že socialismus má budoucnost. Právě odtud pochází jeho dnes legendární věta: „Ta přestavba není jednoduchá věc.“
Nejslavnější část projevu však přišla ve chvíli, kdy se Jakeš pokoušel popsat postavení vedení komunistické strany. „My jsme jako kůl v plotě.“ Touto metaforou chtěl vyjádřit, že vedení KSČ zůstává na řešení problémů osamocené. Veřejnost si však výrok vyložila jako nechtěné přiznání bezradnosti a izolace nejvyššího stranického vedení. Právě tato věta se stala jedním z nejcitovanějších výroků pozdního komunismu.
Neméně známou částí projevu bylo Jakešovo vysvětlování ekonomických změn, které se tehdy začínaly opatrně objevovat. Snažil se obhájit pronajímání některých provozoven soukromníkům. „Jestli dáváme někomu malou hospodu, kde jsme měli jednoho člověka a platili jsme ze státní pokladny každý měsíc čtyři tisíce ztráty na tu hospodu, pak je asi lepší dát ji jemu, i když on si tam možná vydělá daleko víc než předtím, ale nás to ty čtyři tisíce nestojí. A on slouží.“ Paradoxně právě touto větou Jakeš popsal základní princip fungování tržní ekonomiky – efektivnější provoz soukromým vlastníkem. To, co mělo být obhajobou omezených ekonomických změn v socialismu, dnes mnozí vnímají jako nechtěnou obhajobu kapitalismu.
Velkou pozornost vzbudila také část věnovaná známým osobnostem. Jakeš si stěžoval, že populární zpěváci a umělci vydělávají vysoké částky, zatímco představitelé státu nesou podle něj mnohem větší odpovědnost. Zmiňoval například Hanu Zagorovou, která tehdy podepsala petici Několik vět, nebo zpěváka Miroslava Žbirku. Podle Jakeše nebylo správné, aby známí umělci pobírali násobně vyšší příjmy než vrcholní představitelé státu.
Právě tato část projevu působila na veřejnost obzvlášť absurdně a ještě více posílila dojem, že vedení KSČ nerozumí společnosti ani změnám, které kolem něj probíhaly. Přestože byl projev určen pouze pro stranické funkcionáře, byl pořízen zvukový záznam. Ten se velmi rychle začal šířit mezi lidmi prostřednictvím magnetofonových kazet. V době, kdy státní televize i rozhlas podléhaly cenzuře, představovaly podobné nahrávky jeden z nejúčinnějších způsobů šíření informací.
Lidé si projev kopírovali, půjčovali a poslouchali doma i v zaměstnání. Pro mnoho občanů bylo vůbec poprvé možné slyšet, jak skutečně vystupuje nejvyšší představitel KSČ bez pečlivě připravených televizních projevů. Výsledek byl pro režim katastrofální. Místo respektu totiž vzbudil Jakeš především pobavení.
Když Jakeš na Červeném Hrádku vystupoval, zbývaly do listopadových událostí pouhé čtyři měsíce. Už 9. listopadu padla Berlínská zeď a následně v Československu vypukla po zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu sametová revoluce. O deset dní později odstoupilo celé předsednictvo Ústředního výboru KSČ včetně Miloše Jakeše. Ještě na jaře 1989 přitom vedení strany věřilo, že režim bude pokračovat dlouhá léta.
Historikové dnes Jakešův projev nevnímají jen jako zdroj legendárních výroků nebo internetových citátů. Je především cenným svědectvím o myšlení tehdejší komunistické elity. Ukazuje, jak hluboce bylo vedení KSČ odtržené od společnosti, jak obtížně chápalo ekonomické problémy i rychle se měnící situaci ve světě. Zatímco okolní státy už připravovaly zásadní reformy, československé vedení stále věřilo, že drobné úpravy systému postačí k jeho záchraně.
Právě proto se projev z Červeného Hrádku stal jedním z nejsilnějších symbolů posledních měsíců komunistického Československa. To, co mělo být interním motivačním vystoupením stranického vůdce, se změnilo v dokument, který dodnes připomíná atmosféru režimu těsně před jeho definitivním pádem.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.