konec války přišel do slovenské Oľšavice v kopcích na Spiši až koncem ledna 1945. Jen před pár dny z vesnice odešla posádka wehrmachtu, přes třicet chlapů, ubytovaných i se svým velitelem už od září po chalupách a na faře prostého řecko-katolického kostela svatého Mikuláše Myrského na kraji vesnice.
Samotná Oľšavica neměla ani tři stovky obyvatel. Jeden voják na deset Oľšavičanů, dětí, starých, zdravých, nemocných. V ten den, kdy všichni uvěřili, že válka skončila, se tak nějak logicky začali scházet před kostelem. A stal se zázrak.
Z úkrytů po celé vesnici vyšlo na sto více než pět měsíců ukrývaných Židů. Jeden Žid na nějaké tři Oľšavičany. Muži, ženy, děti, celé rodiny. Kdyby jediného z nich vojáci nebo žandári našli, Oľšavica by nepřežila. Vypálili by ji, jako jiné slovenské vesnice. Všechny by postříleli.
Teď stáli všichni před kostelem, Židé mezi nimi pobledlí z úkrytů ve sklepích, na půdách a na senících, a maximálně si podávali ruce a objímali faráře Michala Mašleje. Protože Mašlej tuhle vesnici od roku 1930 vychovával a vedl, odnaučil chlapy klít a pít přes míru, učil děti číst a psát, léčil a včelařil. Byl otcem Oľšavice.
ano, stal se zázrak
Slovenská řecko-katolická církev představovala po celou dobu války málo známý příklad zásadního odporu proti klerofašismu oficiální tisovské katolické církve.
Řecko-katolický biskup Pavol Gojdič dokonce žádal dopisy papeže, aby Jozefa Tisa potrestal za podporu ukrutností páchaných na Židech a aby ho přiměl odstoupit z čela Slovenského státu a dokonce zbavil kněžství.
Od počátku protižidovských represí nabádal svoje faráře, aby Židy a uprchlíky všemožně kryli, i za cenu falšování křestních listů a úředních dokumentů. Michal Mašlej patřil k nejaktivnějším. Když v roce 1942 začaly transporty vyvážet Židy ze Slovenska, sám postupně pokřtil dvacet osm z nich a upravil všechny potřebné úřední listiny.
Po porážce Slovenského národního povstání v září 1944 byly zrušeny všechny výjimky pro židovské experty, důležité pro chod národního hospodářství a všichni byli i s rodinami povoláni do transportů a sběrných táborů. Stovky z nich se rozhodly pro zoufalý útěk.
Před zimou a kam jinam, než do lesů a do hor. A tak vznikl zázrak v Oľšavici. Pokaždé jako mlčenlivá domluva s farářem Mašlejem, o které nikdo jiný nevěděl. Některé někdo našel polozmrzlé v lese a tajně je přivedl domů, ale většinou je přivedl farář sám.
Už léta – to když odnaučoval Oľšančanov klít – říkal, že lidé mají v druhých vidět Krista. V tuhle chvíli to všichni vzali za své – a ano, stal se zázrak. Skoro všichni schovávali, ale o sousedech to věděl jen farář.
Jediná taková vesnice na Slovensku. V Protektorátu Čechy a Morava ani jedna.
Farář Mašlej se nepodrobil ani komunismu, a v roce 1950 byl z Oľšavice vystěhován. Živil se včelařením u bratra v Šarišských Sokolovciach. Jeho vesnice nezapomněla, a nikdy nedovolila, aby na jeho místo přišel jiný kněz.
Vrátil se do kostela svatého Mikuláše Myrského teprve po dlouhých osmnácti letech a až do konce služby už zůstal mezi svými. Biskup Pavol Gojdič odmítl komunistickým státem nařízené sloučení řecko-katolické církve s ruskou pravoslavnou církví, byl zatčen, mučen a v lednu 1951 odsouzen za špionáž a velezradu na doživotí.
Odmítl nabídku propuštění a místo patriarchy prorežimní pravoslavné církve. Zemřel v den svých dvaasedmdesátých narozenin v leopoldovské věznici. V listopadu 2001 ho papež Jan Pavel II. prohlásil blahoslaveným.
příliš cenné hodnoty
Myslím na biskupa Pavola Gojdiče a faráře Michala Mašleje ve chvíli, kdy premiér Andrej Babiš za Českou republiku, a tedy i mým jménem, odmítl garantovat finanční pomoc Evropské unie Ukrajině.
Stydím se. Myslím na Oľšavicu. Farář, který vychoval a udržoval ve věrnosti slibu v každém vidět Krista tři stovky svých farníků. Biskup, který oficiálně žádal Svatý stolec, aby exkomunikoval prezidenta své země za potlačování lidskosti a nakonec ještě v jiném nespravedlivém režimu odmítl propuštění z nejhroznější věznice a místo patriarchy…
Pro ty dva a pro stovky kolem nich měly hodnoty jako pravda, lidskost, a určitě i svědomí, nepoužitelnou cenu. Příliš vysokou na kšeft, protože byly jejich součástí. Nebyla to jen slova, která se pouštějí do vzduchu. Byla znakem jejich myslí a stejně tak i údů, stejně jako ruce či hlava. Jen z takových vyrůstají národy.
Pan B. udělal v Bruselu gesto-negesto, kterému málokdo rozumí. O to nemorálnější to je. Postup nedomlouval s českými politickými stranami či s prezidentem. Domluvil ho na separátní schůzce s otevřeně protiunijními a protiukrajinskými premiéry Slovenska a Maďarska.
A aby se, obrazně řečeno, protiunijní krysy nažraly a unijní koza zůstala celá, vysvětlil, že podporuje Ukrajinu, ale na rozdíl od Slovenska a Maďarska, které odmítly jakoukoliv její podporu, on „jenom“ nechce ručit za úvěry.
V tento skvělý čas vánočního klidu se nestateční mezi námi nezbaví potřeby lhát a podvádět. Pamatujme si to. Ale i jim je potřeba popřát na Štědrý den krásných Vánoc.
My ostatní o to víc pomáhejme Mašlejům a Gojdičům mezi námi roznášet člověčenství natažené pomocné ruky a otevřeného srdce. Jak že to říkal farář Mašlej, prohlášený později spravedlivým mezi národy? Vidět Krista v druhém, i když s ním nesouhlasím…
Tak dobrá – všem, všem, všem! Veselé a dobré Vánoce! A vzpomeňte na Oľšavicu…
Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org. Ďakujeme!