nyní sedí ve staré školní lavici, v druhém patře tábora pro zajatce v západní části Ukrajiny v místnosti, která připomíná školní učebnu z dob, kdy Ukrajina byla součástí Sovětského svazu. Vysoké dřevěné police až k žlutě natřenému stropu jsou plné knih v azbuce, na zdi visí stará papírová mapa Eurasie, popisující průmysl bývalých států největšího impéria té doby i zbytku Evropy.
Vedle ní je připevněná stará dřevěná tabule. Místo křídy je ale na malé poličce vystavená červená kniha. Ukrajinské tábory pro ruské válečné zajatce slouží i jako jakési univerzity ukrajinské státnosti. Aby se vězni dostali z obytných prostor do jídelny, musejí projít úzkou uličkou lemovanou fotografiemi osobností z ukrajinské historie, jako je Stepan Bandera, kontroverzní vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů během druhé světové války a po ní, a Taras Ševčenko, národní básník z 19. století.
Právě jeho nejznámější sbírka básní pojmenovaná Kobzar, kterou vydal v roce 1840, je v táborové knihovně všem na očích. Ševčenkovo dílo mělo zásadní vliv na formování moderní ukrajinské literatury i národního vědomí.
A je tak v ostrém kontrastu s neoimperiální ideologií Kremlu, kterou ruský prezident Vladimir Putin představil ve své eseji o sedmi tisících slovech v červenci 2021, když tvrdil, že Rusové a Ukrajinci spolu s Bělorusy tvoří jeden národ. Na podporu tohoto tvrzení podrobně popsal své názory na historii Ruska a Ukrajiny a došel k závěru, že Rusové a Ukrajinci sdílejí společné dědictví a osud.
„Je to jako Česko a Slovensko – bratrské národy. S Ruskem a Ukrajinou je to podobné.“
„Ano, i já to tvrdím,“ říká Jaroslav Halajčík deníku FORUM 24, který měl možnost navštívit ukrajinský tábor pro ruské zajatce na západě země, a opakuje centrální narativ ruské imperiální propagandy. Stejně jako on ho pravidelně opakuje i Vladimir Putin, když minimálně od roku 2014 – dávno před invazí v plném rozsahu i vlastní ideologickou esejí – začal mluvit o „historické jednotě Rusů a Ukrajinců“.
„Je to jako Česko a Slovensko – bratrské národy. S Ruskem a Ukrajinou je to podobné,“ dodává Halajčík. Jeho přirovnání je sice na první pohled srozumitelné, ale v mnohém kulhá. Česko si na rozdíl od Ruské federace nikdy nenárokovalo části Slovenska, oba státy se navíc rozešly v míru a respektují svoji nezávislost.
„mladistvá nerozvážnost“ na východě Slovenska
Jaroslav Halajčík pochází z vesnice prakticky na hranicích s Ukrajinou. „Když jsem byl malý, tak tam byl dobrý život,“ vzpomíná a ukazuje černobílou rodinnou fotografii na druhé straně dopisu. Jeho matka pracovala jako dělnice, ale během pandemie covidu byla propuštěna a jeho otec je v invalidním důchodu. „Ještě mám sestru, má rodinu, muže. Já jsem jiný, ani to neplánuju, není na to čas.“
Vesnicí, ve které jeho rodina stále žije, v roce 2005 otřásl případ brutální vraždy. Rybáři tehdy našli zavražděnou 19letou Moniku, která měla v oblasti tváře a krku krvavé podlitiny a odřeniny v dolní části třísel. Pachatele policie odhalila a zatkla je už tři dny po vraždě.
Ještě dávno předtím, než se Jaroslav Halajčík vydal do Ruska a později na Ukrajinu, okusil, jaké to je zabíjet. Ve vlastní vesnici a ve vlastní rodině. Vše sledovala i jeho mladší sestra, která měla hlídat, aby ho s jeho kumpánem při činu nikdo neviděl.
Moniku, která měla trpět epilepsií a byla jeho sestřenicí, vylákal se svým kumpánem na hřbitov, kde s ní chtěli provádět satanistické rituály, s čímž nesouhlasila. Jejich hněv přerostl v bitku. Mladou ženu měli škrtit, po pádu na zem ji údajně kopali do hlavy. Po vraždě se měli oba pachatelé jejího těla dotýkat ve smyslu satanistických rituálů. Podle deníku SME se původně rozhodli ji pochovat ve starším hrobě, ale nedokázali odtlačit těžkou desku.
„Ženu chtěli rituálně zavraždit jako satanisté, ale nakonec ji připravili o život na jiném místě, než plánovali,“ napsal o případu deník Pravda. „Násilníci ji rdousili rukama a kopali do hlavy. Později ji zatáhli pod most tekoucího kanálu a Moniku hodili do vody. Přidržovali jí hlavu pod vodou, dokud se neutopila,“ citovala Pravda v dubnu 2006 mluvčího prokuratury Milana Filičika.
Tehdy 17letý Halajčík se k činu i se svým kumpánem přiznal, ale bránili se, že je k němu navedl hlas satana. Soudní psychologové dospěli k názoru, že ani jeden z nich není duševně nemocný. Připustili však, že rozpoznávací a ovládací schopnosti mladistvých byly v době činu sníženy, ale pouze v nevýznamné míře vlivem toluenu.
FORUM 24 / Vojtěch LaštůvkaJaroslav Halajčík v zajateckém táboře. V ruce drží dopis od rodiny, která mu vše odpustila.
Jeden z odborníků z oboru psychologie dospěl k závěru, že obžalovaní jsou emocionálně ploší, labilní a že u Jaroslava vystupuje do popředí agresivita. Prognózu jejich převýchovy označil za značně ztíženou. Jako mladistvým jim hrozilo až deset let za mřížemi, soud jim nakonec uložil osmi a devítiletý trest. Vyšší dostal Jaroslav, u kterého policie našla i marihuanu a předtím byl podmíněně odsouzen za ublížení na zdraví.
Nyní, po deseti letech, se o brutální vraždě své sestřenice Jaroslav Halajčík bavit nechce. „Bylo to dávno,“ říká a čin označuje za mladistvou nerozvážnost. „Nechci o tom mluvit,“ dodává. „Rodina mi stále říká, že mě mají rádi. Odpustili mi všechno. Mají mě asi radši, než já sám sebe.“
Díky Červenému kříži mohou být v kontaktu i přesto, že je válečným zajatcem. „Jednou za tři měsíce Červený kříž přijde a já jim napíšu dopis, oni přinesou odpověď,“ vysvětluje. „Oni nechtěli, abych šel do Ruska,“ zmiňuje s tím, že jeho matka se na situaci kolem Ukrajiny dívá stejně jako on, otec opačně.
nový život v tajze, v Rusku na Sibiři
Vězení opustil až na podzim roku 2014, když se do doby trestu započítával i pobyt ve vyšetřovací vazbě. Už tehdy na Ukrajině probíhal konflikt, do kterého se později sám zapojil, on se ale o situaci okolo ruské anexe ukrajinského Krymu a války na Donbase nezajímal. Tvrdí, že miluje cestování, tak se vydal na cesty, odstěhoval se do Velké Británie, kde pracoval jako skladník v supermarketu, a za vydělané peníze navštívil několik zemí po celém světě – Peru, Kostariku i Amazonii.
Právě ve Velké Británii se v roce 2021 začal zajímat o politiku. Sledoval ukrajinskou televizi, ale i ruský zpravodajský kanál Rossija 1, kde ho zaujala reklama na kontrakt v ruské armádě. „Neříkali všechno. Tvrdili, že zničili všechny rakety, ale potom ukazovali rozbité domy,“ vysvětluje, proč věřil více ruské televizi než ukrajinským a západním médiím.
Na kole se vrátil na Slovensko. Cesta mu trvala dva měsíce a dva týdny, spal v lesích a své věci táhl na vozíku za kolem. A během dlouhé a náročné cesty se rozhodl, že se vydá do Ruska a možná i do války. „Chtěl jsem nový život, žít v Rusku,“ vysvětluje. „Tajga, les, chtěl jsem žít v přírodě,“ podotýká. „Když začali říkat, že Rusko je teroristický stát, nedalo mi to. Našel jsem si vlastní pravdu. Nejlepší je tam jít a podívat se. Chtěl jsem to vidět.“
„Když začali říkat, že Rusko je teroristický stát, nedalo mi to. Našel jsem si vlastní pravdu. Nejlepší je tam jít a podívat se.“
Přes internet si vyřídil turistická víza na dva týdny a přes Vídeň a gruzínské Tbilisi odcestoval do Moskvy. Tu si zpočátku, i když v té době už probíhala dva roky válka na Ukrajině, jako turista užíval. „Metro se mi líbilo. Po Moskvě jsem se tak dostal z jednoho konce na druhý. Park vítězství, Rudé náměstí, i kolem Kremlu jsem chodil,“ vzpomíná s tím, že slavil svátek Křtu Páně spojený s očistnou koupelí pod širým nebem.
Zhruba v té době také došel k rozhodnutí jít do války. Na začátku ledna loňského roku šel poprvé na vojenské komisařství v Moskvě a na konci měsíce podepsal kontrakt na službu v armádě. Ruská strana po něm údajně nechtěla vidět ani víza. A ačkoliv v té době rozuměl rusky, smlouvu si podle svých slov ani nepřečetl, jen ji podepsal.
Hlavním důvodem nebyly ani tak peníze, jako spíše politická situace. „Tam na Západě lidem neříkají pravdu. Rusko nezačalo válku,“ vysvětluje optikou ruské propagandy a za viníka války označuje Ukrajinu. „Oni první napadli Donbas a Rusy, kteří tam žili.“
ukrajina plánovala útok, válka je její vina
Na konci února v roce 2014 zelení mužíčci – jak se neoznačeným vojákům později začalo říkat – vtrhli do budovy regionálního parlamentu v Simferopolu a vztyčili na budově ruskou vlajku. K jejímu obsazení došlo pouze den poté, co se před ní střetli pro- a protiruští demonstranti kvůli budoucnosti poloostrova, po svržení Kremlu nakloněného ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče.
Během následujících dvou týdnů se stejná komanda rozprostřela po celém poloostrově, obklíčila ukrajinské vojenské základny a převzala kontrolu nad dalšími strategickými objekty. Mnohým na místě bylo jasné, že se jedná o ruské vojáky. Rusko je ale označilo za „jednotky sebeobrany“ vytvořené místními obyvateli, kteří se obávali údajných hrozeb vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu Krymu.
Krátce po obsazení regionálního parlamentu ruský velvyslanec při Evropské unii řekl, že vojáci ruští nebyli. „Nejsou tam vůbec žádní vojáci, přinejmenším žádní ruští vojáci,“ prohlásil Vladimir Čižov. Stejná slova opakoval i ruský prezident Vladimir Putin, aby Rusko po několika týdnech popírání začalo přiznávat pravdu.
Později, během každoroční tiskové konference s veřejností prohlásil Vladimir Putin, že ruští důstojníci určitě stáli za krymskými sebeobránci. „Neexistoval jiný způsob, jak referendum provést otevřeně, spravedlivě, důstojně a pomoci jim vyjádřit jejich názor,“ dodal s odkazem na zfalšované krymské referendum, které mělo rozhodnout o budoucnosti poloostrova.
A téměř rok po anexi ukrajinského poloostrova Rusko konečně upustilo od předstírání, že se na ní jeho armáda nepodílela. „K zablokování a odzbrojení 20 tisíců dobře vyzbrojených (ukrajinských vojáků, pozn. red.) potřebujete specifický soubor personálu. A to nejen co do počtu, ale i co do dovedností. Potřebovali jsme specialisty, kteří vědí, jak na to,“ řekl Putin v dokumentu s názvem Krym: Cesta domů.
„Proto jsem dal příkaz ministerstvu obrany – proč to skrývat? –, aby tam pod záminkou posílení bezpečnosti našich vojenských objektů na Krymu rozmístilo speciální jednotky GRU (vojenské rozvědky, pozn. red.) a také námořní pěchotu a komanda,“ dodal Putin. Argumentem Kremlu k anexi je dlouhodobě ochrana rusky mluvících obyvatel. Klíčový prvek ruské propagandy ale nikdy nebyl doložen důvěryhodnými fakty ani mezinárodními institucemi.
Podle Jaroslava Halajčíka však válku v roce 2014 rozpoutala Ukrajina, a ne Rusko. „A Západ všechno podporoval. To mu asi geopoliticky vyhovovalo,“ popisuje a tvrdí, že invaze v plném rozsahu o osm let později přišla v sebeobraně. „Ukrajina plánovala útok. Potom by šla na Krym s (finanční, pozn. red.) podporou západních zemí,“ pokračuje. „Nevěřím tomu, že válka začala z ruské strany.“
Od začátku plošné války Ruska proti Ukrajině podle prezidenta Volodymyra Zelenského napočítal Kyjev celkem 183 tisíc válečných zločinů. Moskva na druhé straně odmítá, že by se její vojáci dopouštěli zvěrstev, a tvrdí, že Západ zločiny Ukrajiny ignoruje, což Kyjev odmítá. Konečné číslo může být ještě vyšší, když součet zdokumentovaný Ukrajinou od začátku plnohodnotné invaze v únoru 2022 nezahrnuje většinu ukrajinského území, které Rusko v současnosti okupuje.
„Může jít o úlomky, když letí raketa, tak tam nedoletí, zničí ji nad městem a potom padají úlomky. Nemá význam střílet proti civilním obyvatelům.“
„Může jít o úlomky, když letí raketa, tak tam nedoletí, zničí ji nad městem a potom padají úlomky,“ vysvětluje Jaroslav Halajčík. „Nemá význam střílet proti civilním obyvatelům,“ dodává. Když se ho ptám, proč tedy ruská armáda cílí na civilní obyvatele, odpovídá, že neví.
Věří naopak tomu, že na Ukrajině bují neonacismus, jak tvrdí Kreml a například i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, když v jednom z rozhovorů pár měsíců po útoku na Ukrajinu řekl, že „neonacistická ideologie je všemi možnými způsoby začleněna do ukrajinského života“. Jednou z podmínek, kterou Kreml i nadále podmiňuje příměří, je denacifikace Ukrajiny.
„Já jsem ho neviděl (nacismus, pozn. red.), ale neříkám, že tady není. Já jsem ho neviděl. Může tady být, schovaný. Oni jsou všude i v Evropě,“ popisuje a znovu opakuje ruskou propagandu, když dodává, že Evropa je také „trochu“ nacistická.
Jaroslav Halajčík mluvil s deníkem FORUM 24 dobrovolně. Během rozhovoru nebyl v místnosti nikdo z vedení tábora. Otázky deníku FORUM 24 nebyly s nikým dopředu konzultovány.
Ve svých odpovědích na ně působí často naivně a bezstarostně. Občas se zasměje, je ale ukrajinským válečným zajatcem a na Slovensku mu hrozí další mnohaletý trest za službu v armádě cizího státu. Ostatní vězni, se kterými měl deník FORUM 24 možnost mluvit, působili jinak, spíše zasmušile a bez emocí.
Jaroslav Halajčík naopak mluví zvesela, odpovídá v krátkých větách, ve kterých čas od času používá ruská slovní spojení. Občas se zasměje, což se v jeho situaci těžko vysvětluje. Možná by se dal označit za úspěšný výsledek ruské hybridní války, když kremelskou propagandu sice opakuje, ale věří, že na pravdu přišel sám.
smířený se smrtí v Luhanské oblasti
Ačkoliv tvrdí, že se do ruské armády přihlásil převážně z politických důvodů, peníze hrály také určitou roli. Chtěl získat ruské občanství a vydělat si, aby se mohl odstěhovat daleko od civilizace, na Sibiř.
„Za těch pět měsíců (tak dlouho sloužil před zajetím v ruské armádě, pozn. red.) jsem měl milion. Přišlo mi i prezidentské (prezidentský bonus za podpis smlouvy s armádou, pozn. red.) za podepsání smlouvy. A 195 tisíc mi mělo ještě přijít, gubernátorské (gubernátorský bonus za podpis smlouvy s armádou, pozn. red.) půl milionu nebo milion, ale nepřišlo. Ten účet možná už zablokovali kvůli bezpečnosti,“ říká.
Vojáci, kteří podepíší stejnou smlouvu jako on, dostávají měsíční výplatu 205 tisíc rublů. To odpovídá necelým 55 tisícům korun. Když pracoval v Británii jako skladník, vydělal si údajně i o trochu více. Po roku a půl tvrdí, že to nedomyslel.
Krátce po podpisu smlouvy na konci ledna 2024 poslala ruská armáda slovenského občana na vojenskou základnu v Brjanské oblasti. Tam podstoupil zdravotnický kurz, učil se složit samopal a ovládat dron. Jako vyučený zedník si myslel, že bude kopat bunkry, v polovině února ale vyrazil do týlu fronty v Luhanské oblasti, kde se vrátil ke své práci ve Velké Británii, když nakládal a vykládal kamiony.
Jenže v dubnu byl poslán na pozice. „Do května jsem byl v týlových částech fronty, takových zadních, v Luhanské oblasti. Tam jsem bránil nějaké pozice,“ popisuje. „Ne na té strašné (frontě, pozn.),“ dodává. Do května bránil pozice v týlu, vyrážel se zdravotníky ošetřovat raněné. Po nějakém čase se dostal na cvičný polygon, kde se učil házet granáty a střílet ze samopalu. Z jeho roty se stala útočná rota. „To mě dali na šturmy, dopředu.“
Ruská armáda začala už koncem roku 2022 a ještě výrazněji v roce 2023 využívat taktiku takzvaných lidských vln, při nichž jsou skupiny vojáků opakovaně posílány do útoku na nepřátelské pozice, často bez ohledu na ztráty. Ze Slováka, který si myslel, že bude pouze kopat bunkry a nakládat kamiony, se tak stalo maso do ruského mlýnku.
Sám si možná ani neuvědomoval, že s vysokou pravděpodobností při útoku zemře. „Asi ne,“ sklesle odpovídá na otázku, zda si myslí, že měl jeho život pro důstojníka, který mu v případě odmítnutí vyhrožoval, že ho s dalšími vojáky pošle do díry, pokud příkaz k útoku odmítnou, cenu. Pokud by odmítli i napodruhé, čekalo by je údajně sedm let vězení. „Jděte vpřed, jděte dopředu,“ popisuje Halajčík příkazy. „Tam už se hodně střílelo, drony, mnoho mrtvých, smrad, shořelá zem, kousky těl.“
„Bloudil jsem přes minové pole. Byla noc a zabloudil jsem až k ukrajinským pozicím. Našel mě dron, svítil na mě.“
V trojčlenné skupině měl Jaroslav spolu s dalšími dvěma vojáky přijít na pozici a vystřídat ruské vojáky. Jediný on přežil. „Celou rotu, všechny nás poslali na šturm. Hlídal jsem, kopal bunkry, nakládal a vykládal vše, co bylo třeba. Jako by mě oklamali.“
„Poslali mě na takovou bezvýznamnou misi. Všichni umřeli, ta mise ani neuspěla,“ vzpomíná. „V noci už jsem to nemohl vydržet. Byl jsem v takovém malém bunkru. Už byl ale rozbitý. Drony, minomet po mně střílel. Bloudil jsem přes minové pole. Byla noc a zabloudil jsem až k ukrajinským pozicím. Našel mě dron, svítil na mě. Slyšel jsem Ukrajince, tak jsem se vzdal. Zavázali mi ruce a oči, odvezli mě k rozvědce,“ popisuje trochu zmateně cestu do zajetí. Po ukrajinských vojácích prý ani nestihl vystřelit.
„Byl jsme smířený, že kdyby mě tam zabili, tak by to tak mělo být. Jak po mně stříleli miny, tak potom jsem si to rozmyslel a prosil jsem matku přírody, ať mi dá šanci žít,“ vzpomíná.
návrat do Ruska?
Jde o poměrně absurdní spojení, Jaroslav Halajčík je ezotericky založený vegetarián, cvičil jógu, meditoval, na svých sociálních sítích, které jsou stále aktivní, má obrázky s prvky psychedelického, duchovního a kosmického umění, vedle jména má indický symbol Óm – jeden z nejposvátnějších symbolů v hinduismu, buddhismu a dalších východních filozofiích. I přesto se vydal do války.
A po pěti měsících v bojích skončil tady, na západě Ukrajiny. Jeho život zde je v ostrém kontrastu s tím, co zažívají ukrajinští i zahraniční vojáci v ruském zajetí, kteří jsou pravidelně biti až do té míry, že utrpí poškození mozku a zlomeniny, a navíc hladoví, takže po propuštění vypadají stejně vyhuble jako oběti holokaustu.
„Pletu, pletu sítě. Dělal jsem i vojenské sítě, ale teď pletu takovou drátěnou. Nebijí nás tady, každý den nám dávají kaši. Když si ji posolím, tak se to dá. Halušky jsou lepší, i s pivem,“ popisuje život za zdmi s ostnatým drátem.
Nezbývá mu ale nic jiného než čekat. Rusko a Ukrajina si sice v poslední době vyměňují válečné zajatce pravidelně, žoldnéři ze zahraničí mezi těmi směřujícími do Ruska ale nebývají. Podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského se při osmi fázích výměny zajatců od začátku června do vlasti vrátily stovky lidí. Dohodnuté výměny jsou v podstatě jediným výsledkem druhého kola prvních přímých jednání mezi Rusy a Ukrajinci za poslední tři roky.
„Cizince ale nemění,“ upozorňuje Jaroslav Halajčík. Z areálu tábora se tak dostane, až skončí válka, vymění všechny ukrajinské zajatce ruské národnosti, nebo Slovensko vyjedná jeho návrat do země. „Až na konci nás vezmou, až skončí válka, první vymění Rusy, potom nás, nebo nás deportují na Slovensko. Tam mi hrozí vězení a to nechci.“
Podle televize Markíza má jít až o osmiletý trest. To deníku FORUM 24 potvrdilo i slovenské ministerstvo vnitra. „Odborem kriminální policie Krajského ředitelství Policie SR Košice je vedeno trestní stíhání obviněného pro zločin „Služba v cizím vojsku“ podle § 392 odst. 1 Trestního zákona, za který trestní zákon ukládá trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let,“ napsal resort s tím, že vzhledem k tomu, že je v současné době ve věci stále prováděno dokazování v přípravném řízení, není možné poskytnout bližší informace.
„Radši počkám a půjdu znovu do Ruska,“ konstatuje Jaroslav Halajčík s tím, že potom si konečně splní svůj sen, že bude žít na Sibiři mimo civilizaci. Stále pořádně neví, co by tam dělal, ale po pěti měsících v ruské armádě ví, že válka je strašná. „Nepotřebná, ničí životy, zlá, negativní,“ vyjmenovává.
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s portálom Forum24. Ďakujeme.