Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Správa o veľkom nešťastí. Príbeh Rudolfa Vrbu, ktorý utiekol z Osvienčimu

.paměť národa .adam Drda .spoločnosť

V nedeľu sme si pripomenuli 80. výročie veľmi dôležitej udalosti 2. svetovej vojny. Z koncentračného tábora Auschwitz – Birkenau sa podarilo utiecť Rudolfovi Vrbovi a Alfrédovi Wetzlerovi; správa, ktorú po úteku napísali, sa stala jedným z najdôležitejších dokumentov informujúcich o nacistických koncentračných táboroch.

Správa o veľkom nešťastí. Príbeh Rudolfa Vrbu, ktorý utiekol z Osvienčimu pametnaroda.cz/Luke Lawreszuk/Pixabay

útěk z důmyslně střežené Osvětimi byl krajně obtížný, přesto se za dobu existence lágru podařil desítkám či snad stovkám lidí (přesný počet neznáme). Podstatnou část z nich však nacisté záhy dopadli, mnozí zemřeli na cestách a v úkrytech za neznámých okolností, lidé je udali nebo okradli a zabili.

Rudolf Vrba s Alfredem Wetzlerem, kteří utekli s pomocí táborové odbojové organizace, měli štěstí, za pár týdnů doputovali na Slovensko. Význam jejich činu přitom není v útěku samém: uprchli, aby vydali svědectví o tom, co se v Osvětimi děje. Chtěli zastavit vyhlazování Židů, přivést svět k důrazné akci na jejich obranu.

O desítky let později vysvětloval Rudolf Vrba svou motivaci v rozhovoru s Milošem Doležalem, který vyšel v jeho knize Cesty Božím (ne)časem: „Mojí hlavní pohnutkou, když jsem byl v Osvětimi, byl hněv nad německou drzostí. Nad samozřejmostí, se kterou nejen pokládali za méněcenné ty, které zákeřně vraždili, ale považovali to za potvrzení teorie panského národa a nadčlověka. Ta samozřejmost, s jakou se pohybovali mezi umírajícími lidmi zahalenými do bláta, krve, moče a výkalů, v bezvadně vyčištěných oblecích a naleštěných čižmách s jezdeckým bičíkem v ruce, tak stoprocentně si vědomi své nadřazenosti, ta mě opravdu hněvala. […]“ 

„Žil jsem ze dne na den a hledal Achillovu patu těch nadlidí, o kterých jsem věděl, že jsou to darebáci, a ne nadlidi. Doufal jsem, že se mi ji podaří nalézt, protože by mi umožnila utéct z tábora smrti a zalarmovat svět.“

V Žilině nadiktovali Vrba a Wetzler – každý zvlášť – ve dnech 25. a 26. dubna 1944 svou výpověď představitelům slovenské židovské rady. Jejich svědectví, spojené pak do jednoho dokumentu, bylo podrobné, informace měli přitom uložené jen v paměti: popsali, jak vypadá osvětimský komplex a jaké podmínky v něm panují, vysvětlili vyhlazovací proces, vylíčili, jaké transporty a z jaké země do tábora přijely.

Odhadli, že do jara 1944 Němci v Osvětimi zahubili milión sedm set šedesát pět tisíc lidí. Dnes se nejčastěji uvádí nižší počet zavražděných (kolem miliónu sta tisíc během celé existence tábora), historici však na to téma stále vedou diskuse. A především je třeba mít na paměti, že osvětimští svědkové vycházeli ve své analýze ze zkušenosti a pozorování děsivého osudu statisíců lidí – bylo by směšné srovnávat jejich možnosti s odbornými nároky poválečného výzkumu. 

Rudolf Vrba ještě jako Walter Rosenberg na školní fotografii z roku 1935-36 (čtvrtý zleva, spodní řada).wikimedia commonsRudolf Vrba ještě jako Walter Rosenberg na školní fotografii z roku 1935-36 (čtvrtý zleva, spodní řada).

Od chvíle, kdy se Vrbova a Wetzlerova Zpráva (totožnost autorů byla z pochopitelných důvodů utajena) dostala do světa, nebylo už možné tvrdit, že se o podstatě „konečného řešení židovské otázky“ neví, případně že informace, které dosud pronikaly ke Spojencům, jsou nadsazené či přímo smyšlené.

Následující text se věnuje především osudům Rudolfa Vrby, osobnost Alfreda Wetzlera je v něm tedy poněkud upozaděna – to ovšem neznamená, že by snad byl Wetzler méně důležitý.

vzpoura waltera rosenberga

Walter Rosenberg, pozdější Rudolf Vrba, se narodil 11. září 1924 v rodině Eilase a Heleny Rosenbergových v Topoľčanech. Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu postihly rodinu protižidovské zákony, Walter R. byl z rasových důvodů vyloučen ze studia na bratislavském gymnasiu. Vzdělával se dál doma (hlavně se učil anglicky a rusky) a začal pracovat jako dělník:

„V práci jsem zjistil, že existují dva druhy platů. Nízké pro Židy a vyšší pro všechny ostatní. A když jsem přišel o práci, zjistil jsem, že ve frontě před zprostředkovatelnou práce musím stát na druhém místě. Nejprve byla práce přidělována těm ostatním, a nám jen když jsme měli štěstí a nějaká zbyla. Potom přišlo omezení pohybu.“

Antisemitská nařízení přijímal Walter R. zpočátku bez odporu, jako jed podávaný po malých dávkách – teprve když vláda přijala deportační zákony a oznámila, že Židé budou posláni do „rezervace“ v Polsku, vzbouřil se:

„Možná se tak stalo proto, že mi v té době bylo sedmnáct a že se mi konečně otevřely oči. Možná proto, že přes noc ze mě státní nařízení udělalo více Žida než Slováka. Nejspíše to však bylo proto, že jsem nesnesl být vykopán z vlastní země.“

Na jaře roku 1942 se rozhodl, že uteče přes Maďarsko do Jugoslávie a odtud do Británie, kde se přidá k čs. zahraničním jednotkám. Odjel taxíkem z Trnavy do Seredi (bylo to nejbezpečnější, vyhnul se tak kontrolám ve vlacích), odkud šel v noci pěšky přes hranici do Maďarska.

Neměl skoro žádné peníze, ale s pomocí přítele se dostal do Budapešti, kde se krátký čas skrýval. Jelikož se cesta do Británie ukázala jako příliš riskantní, usoudil, že bude lepší, ukryje-li se doma, na Slovensku – v Trnavě na něj měli čekat známí s falešnými árijskými doklady. Když se vracel zpátky přes hranice, narazil na maďarskou stráž:

„Rychle jsem se otočil a začal utíkat, jako smyslů zbavený jsem se řítil oranicí. Zaslechl jsem výkřiky a pak výstřely. Vyděsilo mne to, a tak jsem se zastavil. Kdybych byl jen trochu zkušenější, běžel bych dál. Byla tma a já byl v pohybu, takže šance, že mne zasáhnou, byla jen malá. Ale tuhle základní vojenskou strategii jsem se naučil teprve mnohem, mnohem později.“ 

Maďaři Waltera R. zatkli, vyslýchali a zbili. A protože se s ním nechtěli dál zatěžovat, dovedli ho dva vojáci na příkaz velitele zpátky na hranici, kde ho měli zabít. Naštěstí omylem zašli příliš daleko do slovenského území, dostali strach a zajatce ponechali osudu. Pro změnu ho ovšem sebrala slovenská hlídka – a putoval do sběrného tábora v Novákách.

Walter R. se nevzdával, podařilo se mu znovu uniknout, dostal se až do rodných Topoľčan, avšak tam ho na ulici sebral „žandár“. Slovenští četníci mladíka předali Hlinkovým gardistům, ti ho deportovali zpátky do tábora v Novákách a poté zařadili do transportu na Východ. Když přišel 14. června 1942 k vlaku s dobytčími vagóny, pochopil, že tentokrát neuteče:

„Dokonce i strojvůdce byl esesák. Pečlivě jsem si je prohlížel a dospěl jsem k názoru, že o jejich schopnostech nemůže být pochyb. Ti muži se samopaly a chladnými obličeji nenadělali tolik hluku jako hlinkovci. Bylo však jasné, že jakmile jednou začnou střílet, nebude jednoduché je zastavit. A že svůj cíl neminou.“

v přípravce na osvětimskou univerzitu

Transport, který Waltera R. vezl, měl jako „zastávku“ koncentrační a vyhlazovací tábor Majdanek poblíž Lublinu, v němž zemřely desítky tisíc lidí (podobně jako v případě Osvětimi se odhady počtu mrtvých rozcházejí). Nedaleko tábora byli z vagonů vyvedeni práceschopní muži a odděleni od rodin.

Vlak se pak znovu rozjel, a když Walter spolu s ostatními minul ostnaté dráty a strážní věže a prošel branou do lágru, uviděl muže ve vězeňských hadrech. Poznával jejich tváře: 

„Někteří byli z mého města a já je znal. Viděl jsem obchodníka, kupce, majitele garáží, učitele a knihovníka, kulečníkové eso z místní hospody, a kluka, který mi přebral první děvče. […] ti všichni tam byli a všichni nyní vypadali stejně, v otrhaných pruhovaných uniformách, s vyholenými hlavami. Došlo mi, že se k nim brzy připojím. Brzy budu mít vyholenou hlavu.“

„Brzy ztratím svou osobnost v koncentračním táboře zvaném Majdanek – přípravce na osvětimskou universitu. Byla to temná perspektiva, kterou prosvětlovala jediná myšlenka: ještě že s námi nejsou ženy, děti a staří lidé. […] Nevěděl jsem, že jsou na cestě do místa zvaného Belzec, krutého předchůdce moderní osvětimské vyhlazovací mašinérie. Nevěděl jsem, že tam budou otráveni výfukovými plyny. A že jejich těla budou spálena na otevřených hranicích...“

V Majdanku se Walter R. seznámil se světem nacistických koncentráků a vyhlazovacích lágrů – byl obratný, rychle se učil, dovedl si obstarat trochu jídla navíc a zbytečně neriskovat. A především: byl sám. Nemusel se dívat, jak odjíždí vlak s jeho ženou, dcerou, příbuznými, nemusel se starat o otce nebo bratra.

Získal výhodné „zaměstnání“ v kuchyni (tj. mohl se najíst brambor), ale když přišla možnost přihlásit se do transportu a odjet „na práci v zemědělství“, neváhal – měl pocit, že se musí dostat stůj co stůj pryč, že „všude to musí být lepší“. Jeho transport nemířil na zemědělské práce, nýbrž do Osvětimi, ale i tak se ukázalo, že se rozhodl správně: v listopadu 1943 Němci v Majdanku postříleli tisíce vězňů, tábor zanikl.

mysleli jsme, že naše vyhlídky jsou dobré

Ve slavné Zprávě v roce 1943 popsal Walter R. neboli Rudolf Vrba svou další cestu: „Z Majdanku, který je poblíž Lublinu, jsme cestovali 27. června 1942, v civilních šatech… Po 48hodinové cestě – bez vody a jídla, namačkáni v nákladních vagonech – jsme polomrtví dorazili do Osvětimi. Na vstupní bráně nás zdravil obrovský nápis Práce osvobozuje. Jelikož nádvoří bylo čisté a dobře udržované a cihlové budovy působily po špinavých a primitivních barácích v Lublinu dobrým dojmem, mysleli jsme si, že naše vyhlídky jsou dobré…“

Na konci června 1942 se tedy Walter R. dostal do Osvětimi neboli Auschwitzu – a protože celou cestu promýšlel možnosti útěku, byl v šoku z tamních propracovaných bezpečnostních opatření.

Obrovský vězeňský a vyhlazovací komplex, ležící poblíž polského městečka Oświęcimi, se skládal ze tří základních částí: Auschwitz I. (tzv. kmenový tábor s cihlovými stavbami), Auschwitz II. Birkenau a od března 1942 ještě Auschwitz III. (Buna Monovice, kde společnost I. G. Farben využívala vězně k otrocké práci v továrně na výrobu syntetického kaučuku, byly tu také provozy Siemensu a Kruppových závodů). 

Vstupní brána do tábora s nápisem „Arbeit macht frei“, který byl umístěn na branách mnoha nacistických koncentračních táborů jako cynické prohlášení, že sebeobětování otrockou prací může přinést duševní svobodu.wikimedia commonsVstupní brána do tábora s nápisem „Arbeit macht frei“, který byl umístěn na branách mnoha nacistických koncentračních táborů jako cynické prohlášení, že sebeobětování otrockou prací může přinést duševní svobodu.

Kromě toho spadala pod Auschwitz řada dalších malých táborů. V létě 1941 dostal tamní velitel Rudolf Höß od Himmlera příkaz vybudovat centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla postavena v Auschwitz I. a v září 1941 v ní proběhly první „zkoušky“ smrtících účinků cyklonu B – plynu užívaného do té doby k deratizaci.

Centrem vraždění Židů se však stal Auschwitz II. Birkenau, kde Němci postavili čtyři velká krematoria s plynovými komorami, v nichž bylo možno denně zbavit života a poté spálit zhruba šest tisíc lidí.

Jak to v Osvětimi chodí, poznal Walter R., čerstvý vězeň kmenového tábora, jemuž vytetovali na paži registrační číslo 44070, velice brzy. Ráno po příjezdu uviděl těžký vůz, tažený skupinou vězňů-Ukrajinců:

„Dojel ke dveřím velké budovy bez oken… Dveře se za chvíli otevřely a vyšli dva Poláci… Najednou z temnoty dveří vystřelilo nahé lidské tělo, hlavou napřed, ruce roztažené. Poláci je chytili ve vzduchu, jeden za kotníky, druhý za zápěstí, a odhodili na vůz… Těla přilétala jakoby vystřelována z pušky. Některá jako ptáci, jiná jako skokani do vody… Buch buch buch, zvuk dopadu těl byl rytmický, jako kdyby tu fungoval nějaký strašný metronom… Bylo naloženo dvě stě mrtvých těl a celá operace zabrala snad 15 minut…“ 

Nákres tábora Birkenau ze Zprávy.wikimedia commonsNákres tábora Birkenau ze Zprávy.

Waltera R. zařadili do pracovního komanda, které mimo jiné vykládalo vagóny – nikoli židovské transporty, ale zásilky jídla pro potřeby SS. Walterův kápo, německý vězeň Franz, tehdy ukradl bednu marmelády, kterou hodil přes plot zbědovaným vězněným dívkám. Prasklo to a Walter, do věci zapletený, musel jít za trest otročit na stavbu do Buny Monovice, kde byla úmrtnost vězňů tak velká, že „každý den mizely z komanda Buna staré tváře a byly nahrazovány novými.“

komando kanada a loupež obrovských rozměrů

Štěstí ho však neopouštělo, dostal se pod ochranu francouzského kápa, měl o něco lehčí práci než ostatní. Později jen náhodou přežil selekci, při níž esesman Fries posílal do plynové komory vyčerpané vězně, u nichž pojal podezření, že jsou nakaženi tyfem. A potom byl, opět s pomocí přítele, zařazen do zvláštního komanda Kanada, které mělo na starosti rozebírání věcí po lidech zavražděných v plynu:

„Tato jednotka se skládala asi ze stovky židovských vězňů. Poslali nás na vzdálený konec tábora, daleko od našich spoluvězňů. Tam jsme našli obrovská skladiště plná batohů, kufrů a dalších zavazadel.“

Teprve v „Kanadě“ (komando se tak jmenovalo, neboť v představách vězňů byla Kanada symbolem hojnosti) Walter R. pochopil, že jedním ze smyslů „konečného řešení“ je i pečivě organizovaná krádež obrovských rozměrů. Tomuto tématu, často opomíjenému v odborných pracích, se věnoval i po válce, soustavně připomínal, že na Židech nebyla spáchána „jen“ vražda, nýbrž loupežná vražda. O příchodu do komanda mimo jiné napsal:

„Jeden týden v Kanadě mě o skutečném účelu Osvětimi poučil víc než předchozí měsíce. Byla to odporná lekce, ani ne tak kvůli sadismu, brutalitě či občasným úmrtím, ale kvůli chladnému komercionalismu toho místa… Zavazadla, šaty, potraviny a smutné, rozesmáté fotografie se mi pomalu začaly proměňovat v lidi. Kočárky se stávaly nemluvňaty, hromady pečlivě vytříděných malých bot se stávaly dětmi, podobnými mé sestřenici Lici v Topoľčanech…“

„Byl jsem v továrně na smrt. Ve vyhlazovacím centru, kde byly plynovány a spalovány tisíce a tisíce mužů, žen a dětí. Protože byli Židé – to byla primární myšlenka führerova nemocného mozku, ale hlavně proto, že jejich smrt byla přínosem pro německé válečné úsilí. […]. Dítě v Berlíně potřebovalo boty. Hitler je našel v Osvětimi. A máma napsala tátovi na ruskou frontu dopis, v kterém velebila spasitele s malým černým knírkem.“Walter R. se v komandu zavedl, stal se členem táborové hierarchie, privilegovaným vězněm: „Přišel jsem na to, že čím déle přežívám, tím více se přibližuji k tvrdému jádru. Začali mě uznávat za (polo)trvalou součást inventáře. Začali mě oslovovat křestním jménem.“

 V „Kanadě“ však dlouho nezůstal: v komandu sloužily také ženy, do jedné z nich se zamiloval kápo Bruno a posílal jí po Walterovi R. dárky – luxusní zboží, nalezené v transportech. Bylo to přísně zakázané a Waltera přitom chytil dozírající esesman. Udělil vězni krutý trest, téměř padesát ran holí, ale mučený svého kápa nezradil, neřekl, kdo mu dal drahé dárky a komu je nesl. Po takovém bití vězeň zpravidla zemřel, avšak kápo Bruno se o „svého pašeráka“ postaral, udržel ho při životě díky bohatství z Kanady, stykům, schopnostem obstarat léky. Walter R. získal mezi vězni dobrou pověst a v Brunovi dočasného ochránce.

Když se uzdravil, poslali ho na rampu, k níž přijížděly transporty z Evropy, vlaky plné lidí, které Němci z osmdesáti až devadesáti procent vraždili ihned po příjezdu: 

„Rampa! Pro milióny jediný symbol Osvětimi, protože z ní nic víc, kromě plynových komor, neviděli. Obrovský holý perón mezi Březinkou a mateřským táborem… Tady jsem pracoval osm měsíců a pomáhal vykládat jejich zmatený náklad. Tady jsem viděl, jak funguje největší podvod, jaký svět kdy poznal. A tady jsem měl velkou příležitost přemýšlet o útěku. Byl jsem rozhodnutý dostat se pryč. Ale už dávno ne proto, že bych chtěl pro sebe svobodu. Přál jsem si varovat ty, kteří ještě měli přijít. Chtěl jsem jim říci, co je čeká, protože jsem věděl, že by povstali a bojovali, jako bojovali Židé ve varšavském ghettu.“

Oddíl Kanada na snímku pořízeném příslušníky SS v květnu 1944.wikimedia commonsOddíl Kanada na snímku pořízeném příslušníky SS v květnu 1944.

Dne 15. ledna 1943 převeleli celé komando Waltera R. do tábora Auschwitz II.- Birkenau (Březinka), který „…byl rozdělený na dvě hlavní sekce. Když jsme pochodovali mezi nimi, viděli jsme stále jasněji žár rozžhavených výkopů a čisté linie zbrusu nového krematoria… Z jeho vysokého komína šlehal k nebi žlutý plamen. Každý krok nás vedl blíž a blíž k těmto symbolům Osvětimi… Tady nebyly žádné úhledné řady budov z červených cihel. Jen tmavé zatuchlé dřevěné baráky… špinavý chaos, zápach rozkladu… Všude, kam jsme se podívali, vlekli vychrtlí musulmani své mrtvé do nějakého centrálního sběrného střediska, do nějakého příšerného skladiště zvadlých těl a kostí, kde jediným zákazníkem byl pecař.“

myšlenky na vzpouru – rozhodující motiv

Právě v Birkenau se Walter R. setkal se starším Alfredem Wetzlerem (narodil se v roce 1911), kterého znal už ze Slovenska, právě tam se stal členem vzdorující skupiny (jedné z menších součástí širšího osvětimského hnutí odporu), soustředěné kolem kápa Davida Szmulewského. V Birkenau také sbíral údaje, které pak mohl zveřejnit ve Zprávě:

„V současné době pracují v Brzezince čtyři krematoria, dvě velká, I. a II., a dvě menší, III. a IV. Krematoria typu I. a II. se skládají ze tří částí: (A) spalovací místnost, (B) velké haly a (C) plynová komora. […] Velká ´přijímací hala´ […] je uspořádána tak, aby budila dojem vstupu do umýváren. Pojme 2000 lidí […]  Odtud vedou dveře a několik schodů do velice dlouhé a úzké plynové komory. Stěny této komory jsou pro oklamání obětí také namaskovány jako falešné sprchy […] Tak je celková kapacita čtyř krematorií a plynovacích zařízení v Brzezince okolo 6000 obětí denně. […]“

„Uvedení prvního krematoria do provozu […] byli přítomni prominentní hosté z Berlína. Program se skládal ze zplynování a spálení 8000 krakovských Židů. Hosté, jak důstojníci, tak i civilisté, byli výsledkem neobyčejně uspokojeni a speciální kukátko na dveřích plynové komory bylo v neustálém provozu. Chvály na nově postavené zařízení nebraly konce.“

Později začal Walter R. pracovat jako zapisovatel (Blockschreiber) a mimo jiné se tak mohl volněji pohybovat mezi jednotlivými úseky Birkenau. Byl svědkem založení a částečné likvidace terezínského rodinného tábora (familienlágru), k níž došlo v noci z 8. na 9. března 1944 a která byla největší hromadnou vraždou československých občanů během druhé světové války.

Tehdy se Walter R. zamiloval do české dívky Alice Munkové (i ona 8. března zahynula) a snažil se jako vyslanec Szmulewského odbojové skupiny přesvědčit vězně z rodinného tábora, aby se postavili v plynových komorách na odpor – s tím, že Židé z tzv. sonderkommanda, tedy muži, kteří pracovali v krematoriích a u spalovacích pecí, se k nim přidají. Smyslem vzpoury by nebylo v první řadě přežití (počítalo se, že z téměř čtyř tisíc lidí by snad mohlo přežít a uniknout pár jednotlivců), ale vzdor – Židé by se nenechali zabít pasivně, nacistická smrtící mašinérie by se zadrhla. 

Za vůdce vzpoury byl vybrán mladý sionistický vychovatel Fredy Hirsch, který si vzal lhůtu na rozmyšlenou, ale zemřel, podle všeho spáchal sebevraždu – v rodinném táboře pečoval o děti a nedokázal by přihlížet jejich umírání. Lidé z osvětimského hnutí odporu pak rozhodli, že na obranu českých Židů nelze nic podniknout a vzpouru nelze provést. Ve Walterovi R. zesílilo přesvědčení, že musí stůj co stůj uprchnout. Ve filmovém dokumentu Claude Lanzmanna Šoa už jako Rudolf Vrba vypovídal:

„Od toho okamžiku mi bylo jasné, že hnutí odporu [v Birkenau] si neklade za cíl povstání, nýbrž jen přežití. Přežití členů odbojové organizace. Došel jsem k rozhodnutí, které oni označili za nerealistické a individualistické – že totiž uprchnu, že opustím komunitu, za niž jsem byl tehdy spoluzodpovědný. Musel jsem však rychle proměnit své rozhodnutí v čin, protože bylo v rozporu s linií odbojového hnutí. Spolu s přítelem Wetzlerem jsme urychlovali přípravy. Wetzler hrál klíčovou roli v našem útěku. Napřed jsem ale ještě promluvil s Hugo Lenkem [Lengsfeldem]. Vedl odbojovou skupinu druhého transportu ve familienlágru. Vysvětlil jsem mu, že z odbojového ústředí nemůže očekávat nic než chleba. Až udeří jejich hodina, budou se moci spolehnout jen sami na sebe. Co se mne týče, podaří-li se mi útěk, povím pravdu na nejvyšších místech a v pravý čas, aby mohla přijít pomoc. Snad se mi podaří ji zvenčí přivolat.“

„Byl jsem totiž přesvědčen, že všechno to v Osvětimi bylo možné jednak proto, že oběti, které sem přicházely, nic netušily o svém osudu, a jednak… kdyby se o tom venku něco vědělo… ale já bych řekl… řekl bych… že nikdo nic nevěděl. V tom byl celý ten problém! Věřil jsem, že dozví-li se pravdu, v Evropě, a především v Maďarsku… odkud počínaje květnem – a to jsem věděl přesně – měli deportovat do Osvětimi milion Židů, že se venku zdvihne vlna odporu a přinese Osvětimi záchranu. […]

Charismatický vychovatel Fredy Hirsch byl nalezen mrtvý právě 8. března 1944.wikimedia commonsCharismatický vychovatel Fredy Hirsch byl nalezen mrtvý právě 8. března 1944.

– Byl to rozhodující motiv vašeho útěku?

„Ano, motiv, který popoháněl mé přípravy. Jinými slovy, nechtěl jsem ztratit už ani hodinu, chtěl jsem uprchnout co nejdříve, abych mohl informovat svět.“

útěk 

V Osvětimi Birkenau byly dva strážní okruhy – za prvé malý, vnitřní strážní řetěz se strážními věžemi a plotem s vysokým elektrickým napětím, a za druhé velký, vnější řetěz, obklopující tábor do vzdálenosti zhruba dvou kilometrů:

„Mezi vnitřním a vnějším strážním řetězem jsou továrny a další dílny. Věže vnitřního řetězu jsou obsazeny hlídkami pouze v noci, kdy je dvojitá řada drátů napojena na vysoké napětí. Během dne je posádka vnitřního strážního řetězu stažena a hlídky střeží vnější řetěz. […] Posádka opouští vnější řetěz za soumraku, avšak pouze tehdy, když bylo potvrzeno, že ve vnitřním okruhu jsou všichni vězňové.“

Pokud se večer zjistilo, že nějaký vězeň chybí, byl vyhlášen poplach a vnější strážní řetěz zůstal uzavřen po dobu tří dnů. Pokud nebyl uprchlík do tří dnů chycen, mělo se za to, že je již mimo oblast tábora a stráže byly z vnějšího okruhu staženy. Walter R. s Alfredem Wetzlerem proto naplánovali, že si s pomocí dalších vězňů vybudují mezi vnějším a vnitřním okruhem úkryt a v něm pak přečkají tři dny pohotovosti. Zřízení úkrytu zabralo dost času: šlo o jakýsi „bunkr“ v hromadě dřeva, připraveného na stavbu baráků.

Díky kontaktům v komandu Kanada získali uprchlíci civilní šaty, opatřili si také jídlo, nůž a ruský tabák, jehož pach přebíjel pach lidí a oklamal hledající psy. Vše proběhlo podle plánu, schovali se, tři dny čekali: „Pak jsme to uslyšeli. První z monotónních zazpívání. Postenkette abciehen! Stáhnout kordón! [...] Bylo půl sedmé 10. dubna 1944. Slyšeli jsme dusot pochodujících nohou. A pak nic jiného než bzučení uklidněného života v Brzezince. […] Bylo sedm hodin…. Osm… devět… Pak jsme beze slova oba vstali a začali opatrně tlačit na prkna, která tvořila naši střechu. […] Poprvé jsem viděl noční Osvětim zvenku. Jasná světla kreslila v temnotě měkkou žlutou stezku a dodávala celému místu tajuplnou auru, která byla téměř krásná. My jsme ale věděli, co ta strašná krása znamená.“ 

Alfred Wetzler.wikimedia commonsAlfred Wetzler.

Po dobrodružném putování Polskem a s pomocí několika ochotných a odvážných neznámých lidí se Walter R. a Alfred Wetzler dostali na konci dubna 1944 přes Beskydy do Žiliny, kde je vyslechli – zprvu s nedůvěrou – představitelé místní židovské rady. Tehdy nadiktovali svá prohlášení, která pak byla spojena do již zmíněné podrobné Zprávy. Na srdci jim přitom ležel především osud maďarských Židů:

„Podal jsem jim vlastně celý příšerný obraz […]. A když jsem skončil, zopakoval jsem první slova, která jsem jim řekl: ‘Má zemřít milión Maďarů. Osvětim je na ně připravena. Když jim teď ale řeknete pravdu, vzbouří se. Nikdy nepůjdou do pecí. I vy přijdete na řadu. Teď ale udeřila hodina Maďarů. Musíte je okamžitě informovat.‘ – ‚Nedělejte si starosti,‘ uklidňovali mě. ‚S vůdci maďarských Židů jsme v denním kontaktu.‘“

Zpráva se do Budapešti dostala, bohužel však pouze k představitelům tamního židovského vedení, nikoli k masám obětí. Už koncem dubna se Walter R. (někdy v té době začal používat pseudonym Rudolf Vrba) ke svému zděšení dozvěděl, že Žilinou projíždí maďarský transport – v příštích měsících pak nacisté v Osvětimi zavraždili čtyři sta tisíc maďarských Židů. Proč je jejich představitelé nevarovali a Zprávu utajili? Odpověď na tu složitou otázku přesahuje možnosti tohoto textu.

Dne 31. května 1944 pořídil pilot amerického výzvědného letadla několik záběrů, na nichž byly zachyceny i části komplexu Osvětim-Birkenau, především Buny Monovice; na jednom snímku se objevily také birkenauské dřevěné baráky. Historik Martin Gilbert píše, že vojenští analytici identifikovali objekty jako „dělnická obydlí“, a protože „podobná stavení byla zcela běžná v osvětimském regionu“, a to ve více než třiceti pracovních táborech, „nebyl žádný důvod, aby vyvolaly alarmující pozornost“.

vyhlašte bezodkladně co nejpůsobivější varování...

Zprávu Vrby a Wetzlera obdrželi západní spojenci o čtrnáct dní později. Postupně byla tajnými cestami dopravena do Maďarska, do židovského výboru v Istanbulu, kopii získal rovněž papežský chargé d´affaires v Bratislavě a doručil ji do Vatikánu.

Dvěma nezávislými cestami se dostala do Ženevy: z Maďarska ji obdržel obchodník a první tajemník salvadorského konzulátu Mandel-Mantello, který ji ihned předal tisku; prostřednictvím tajného kurýra ji 10. června získal zástupce čs. exilové vlády Jaromír Kopecký. S jejím obsahem seznámil Fritze Ullmanna a Gerharta Riegnera ze Světového židovského kongresu.

Když si Riegner ve Zprávě přečetl, že transporty Židů z terezínského ghetta, které odjely do Osvětimi v září 1943 (šlo o tisíce čs. občanů, obyvatel rodinného tábora), byly zavražděny v březnu následujícího roku po uplynutí šestiměsíční karantény a že totéž teď hrozí transportům z prosince 1943, vykřikl prý na Kopeckého, že je třeba „mobilizovat svět“. 

Maďarští Židé při selekci pro příjezdu do Osvětimi na přelomu května a června 1944. Snímek pochází z tzv. Osvětimského alba, série fotografií pořízených příslušníky SS.wikimedia commonsMaďarští Židé při selekci pro příjezdu do Osvětimi na přelomu května a června 1944. Snímek pochází z tzv. Osvětimského alba, série fotografií pořízených příslušníky SS.

Kopecký nejprve zaslal představitelům čs. exilové vlády krátký telegram o připravovaném masakru dalšího transportu, který přijel z Terezína do osvětimského familienlágru v prosinci 1943. Žádal, aby o březnové vraždě vysílal britský i americký rozhlas a aby Němci dostali – právě z rozhlasu – okamžité varování. Jaromír Kopecký pořídil také obsáhlejší výtah z Vrbovy a Wetzlerovy Zprávy, a navíc se obrátil na členku britského zastupitelství v Bernu Elizabeth Wiskemannovou a poslal dopis s prosbou, ať učiní vše, co je v jejích silách, a zařídí, aby se údaje ze Zprávy vysílaly v BBC.

Elizabeth Wiskemannové zaslal také žádost, kterou koncipoval Riegner – obsahovala stručný výtah ze Zprávy a mimo jiné v ní stálo: „Prosím, vyhlašte bezodkladně co nejpůsobivější varování na adresu německých vrahů, kteří řídí masakry v Horním Slezsku. Nezmiňujte se o Bratislavě jako o zdroji informací. Další zprávy následují. Zpravte, prosím, ihned též československou vládu.“ Elizabeth Wiskemannová vše odeslala do Londýna.

pavel tigrid na vlnách bbc o vraždě v birkenau

Od 15. června informoval o vyvražďování čs. Židů londýnský rozhlas – 17. června 1944 oznamoval Pavel Tigrid v čs. vysílání BBC z Londýna: „Jak bylo již hlášeno, do Londýna došly zprávy, že německé úřady nařídily, aby v těchto dnech byly v plynových komorách zavražděny tři tisíce českých Židů v koncentračním táboře v Birkenau. Tato zpráva vyvolala v celém světě, a zvláště v československých kruzích, hluboké pobouření. Československá vláda varuje důrazně všechny německé činitele a orgány, kteří tento barbarský zločin nařídili nebo by jej provedli, a opět upozorňuje se vší vážností, že všechny takové osoby budou stíhány tresty nejpřísnějšími. Československá vláda očekává, že všichni občané republiky budou pomáhat trpícímu židovskému obyvatelstvu ze všech svých sil.“

Dne 19. června četl Tigrid zprávu o rezoluci Státní rady Československé v Londýně: „Státní rada přijala s hlubokým dojetím a smutkem zprávu o tragickém osudu tisíců československých Židů. […] Tento nový zločin nacistických zlosynů, neuvěřitelný ve své nelidské ohavnosti a obludné hrůze, bude potrestán jako všechny zločiny dřívější. […] V tomto truchlivém okamžiku žádá Státní rada všechen československý lid doma, aby se snažil pomoci svým židovským spoluobčanům všemi prostředky, jež má po ruce, a aby všemožně usiloval o jejich záchranu před smrtí z rukou německých zločinců. Velký mravní odkaz Masarykův, jemuž jsme věrni zůstali, nás k tomu zavazuje.“

Jak podotýká historik Toman Brod, je to jeden z mála příkladů, kdy zástupci československého odboje vyzývali domácí veřejnost k podpoře a obraně židovských obyvatel a k solidaritě s nimi.

Výňatky z Vrbovy a Wetzlerovy Zprávy publikovala významná média. Světová rada církví vyzvala své členy, aby protestovali proti deportacím a vyvražďování maďarských Židů. Ze Zprávy zcela jasně vyplynulo, co se s Židy na východě děje, a od chvíle, kdy se s ní svět seznámil, nebylo možné mít o vyhlazovacích táborech pochybnosti.

Věrohodnost Vrbova a Wetzlerova svědectví navíc potvrdili i Arnošt Rosin a Czeslaw Mordovič, další slovenští Židé, jimž se podařilo utéct z Osvětimi 27. května 1944, a také výpověď Jerzyho Tabeaua, studenta medicíny, který utekl z Auschwitz dokonce půl roku před Vrbou a Wetzlerem, skrýval se a rovněž sepsal zprávu, jež se nakonec dostala do Ženevy.

vedlejší problém a nežádoucí břemeno

Vraždění v Osvětimi však pokračovalo. K částečné záchraně maďarských Židů, zbývajících lidí z rodinného tábora a samozřejmě i tisíců dalších židovských obětí „konečného řešení“ tehdy mohlo vést snad pouze bombardování železničních tratí vedoucích k Osvětimi, případně tábora samotného. Mnozí představitelé evropských Židů takové prosby na Spojence vznášeli.

Slovenský rabín Michael Dov Weissmandel, jeden z prvních lidí, kteří se s Vrbovou a Wetzlerovou Zprávou seznámili, se 22. května obracel ze Slovenska přes prostředníky na své kontakty do Švýcarska a naléhavě doporučoval následující:

„Bombardovat haly smrti v Osvětimi […]. Dále potom by měly být bombardovány všechny železniční linky z východního Maďarska do Polska, stejně jako hlavní linky z Maďarska do Německa. […] Naléhavě vás žádáme, abyste neztráceli ani minutu.“

Historik John S. Conway píše, že když Vrbovu a Wetzlerovu Zprávu získali v polovině června představitelé Světového židovského kongresu, žádali totéž a podobně židovští politici včetně pozdějšího prvního Izraelského prezidenta Chaima Weizmanna naléhali na britskou vládu. Tehdejší britský premiér Winston Churchill napsal 7. července ministrovi zahraničí: „Vyproste z vojenského letectva všechno, co můžete, a bude-li třeba, odvolejte se na mě.“ Nestalo se však nic.

Conway vysvětluje britskou (a také americkou) nečinnost nikoli lhostejností k židovskému osudu, nýbrž vojensko-technickými důvody: Osvětim-Birkenau a železniční trati podle něj nebylo možné účinně bombardovat, protože veškeré letecké síly musely být napřeny na podporu invaze v Normandii (6. června 1944), dále píše, že například tehdejší vojenská letecká technika neumožňovala přesné zásahy cílů, takže by zřejmě piloti nedokázali rozbít plynové komory a krematoria, „aniž by při tom [nebylo] zabito mnoho vězňů“. Nálety na železnici by se prý minuly správným účinkem, neboť Němci měli v táborech k dispozici pracovní sílu a „lehce mohly být položeny nové železniční linky.“

Při bližším pohledu však žádný z těch argumentů neobstojí: například k útoku na vyhlazovací tábor jistě nebylo třeba tolik letadel, aby to ohrozilo invazi, i pouhé přerušení transportů mohlo zachránit životy tisíců lidí, při náletech na Auschwitz by jistě zemřeli vězni, ale mnohem víc životů by se zřejmě podařilo zachránit. 

Letecký záběr na blok rodinného tábora v Osvětimi-Březince.wikimedia commonsLetecký záběr na blok rodinného tábora v Osvětimi-Březince.

Osvětimští vězňové navíc později spojenecké bombardování zažili, když byli jako otroci převezeni do Říše – a shodovali se, že představa smrti během útoku na nacisty pro ně byla mnohem snesitelnější než čekání na smrt v plynu. Conway nakonec trochu paradoxně dává za pravdu jinému historikovi, Davidu Wymanovi, že „pro americkou armádu představovali evropští Židé vedlejší problém a nežádoucí břemeno“.

Vrbova a Wetzlerova Zpráva přesto měla výrazné důsledky, zásadně ovlivnila veřejné mínění a přispěla například k tomu, že nebyli vyvražděni všichni maďarští Židé. Pod mezinárodním tlakem se admirál Miklós Horthy Němcům nakonec vzepřel (okupovali Maďarsko od března 1944) a židovské deportace 7. července 1944 zastavil. Přežilo tak – odhadem – až dvě stě tisíc lidí.

běžel jsem dopředu, ne dozadu!

Co se dál dělo s Walterem R. alias Rudolfem Vrbou? Po útěku z Osvětimi získal falešné doklady i finanční zajištění, krátce se setkal s matkou. Brzy se rozhodl, že bude proti nacistům bojovat – a ještě v roce 1944 se na Slovensku přidal k partyzánům. Později vzpomínal na pocit štěstí, který cítil v první akci: „…vyšlehl výstřel. Odpovědělo mu tucet výbuchů. Dva muži vedle mě padli, ale já si toho sotva všiml. Běžel jsem a slzy štěstí mi stékaly po tvářích. Běžel jsem dopředu. Ne dozadu!“

Po válce se Rudolf Vrba přestěhoval do Prahy a studoval na Vysoké škole chemicko-technologické, později se stal odborníkem v oblasti biochemie mozku a ve výzkumu cukrovky a rakoviny. V komunistickém Československu se mu nelíbilo, popouzel ho komunistický antisemitismus i mlčení o Šoa.

V roce 1958 z komunistického Československa emigroval, dva roky žil v Izraeli, poté působil na universitách v Anglii, Kanadě a v USA. Od roku 1976 byl profesorem farmakologie na lékařské fakultě University of British Columbia ve Vancouveru. Svědčil v důležitých soudních procesech s esesáky, vystupoval v řadě západních dokumentů o holocaustu. Zemřel 26. ledna 2006. Jeho starší druh Alfred Wetzler žil na Slovensku a zemřel v únoru 1988.

Na stránke Paměť Národa (Post Bellum) nájdete tisíce príbehov českých aj slovenských pamätníkov dôležitých období našich dejín a aj články o nich.

https://www.pametnaroda.cz/

Podpora: https://podporte.pametnaroda.cz/

Ak si predplatíte digitálne predplatné alebo tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme. 

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia | Zobraziť
.posledné
.neprehliadnite