michael, ty tu v Čiernej nad Tisou nie si prvýkrát, že? Myslím, že si tu bol prvýkrát, keď si posielal domov Rusov.

No tehdy jsme se tady víceméně mihli, bylo hodně akcí, které jsme objížděli, tak jsem to neměl úplně v paměti. Ale vím, že tady došlo k drobnému zádrhelu, který řešil váš generál Svetozár Naďovič. Došlo tu na překladišti k obrovskému zašpuntování tratí, protože se Maďaři hnali se svými vlaky a my se svými, a bylo to takové přetahování. Vlaky tu meškaly několik dnů, třeba pět. To se řešilo, ale tehdy jsem tu nebyl. Pak jsem se tu objevil, možná i projel, ale to si nepamatuji. Loni tu byla významná akce, které jsem se účastnil – připomínali jsme si setkání z 29. července 1968.

to bolo dvojdňové stretnutie, je tak?

Ano. Brežněv s Dubčekem. Dubček tu přislíbil Brežněvovi poslušnost a ochranu ideálů socialismu. Brežněv to pravděpodobně bral jako test, jeden z posledních. Pokračovalo to hned v Bratislavě. Sověti si tím vytvářeli alibi: když Češi nedají pokoj s osmašedesátým a Pražským jarem, musíme zasáhnout.

mal si asi 14 rokov, keď sem prišli Rusi. Pamätáš si to?

Pamatuji si to velmi dobře. Byli jsme tehdy v Chodově u Karlových Varů. Ve čtrnácti to pro mě bylo spíš dobrodružství. To, že je to vážné, jsem poznal podle toho, že doma rodiče brečeli – poprvé v životě jsem viděl tátu brečet. Máma častěji, ale i tak jsem pochopil, že je to závažné. My jsme pak lítali po Chodově jak blázni. Byli tam Slezáci, někteří sloužili ve Wehrmachtu, báli se Rusů, byli v ruském zajetí nějakou dobu. Pak tam byli normální občané, někteří přehazovali směrové značky, Slezáci je vraceli správně, protože se báli Rusů, úplný bordel. My jsme se toho obracení značek účastnili taky – pro kluky to byla zábava, adrenalin. Hlouběji jsem to začal chápat až o pár let později. 

čo ťa presvedčilo, aby si sa „trepal“ skoro tisíc kilometrov do takého zapadákova?

Přesvědčil mě organizátor akce. Původně to mělo být v sobotu, ale měl jsem koncert v Brně s Pražským výběrem. Oni byli ochotni to kvůli mně přeložit, tak jsem si řekl, že jim to nemůžu udělat, že bych nepřijel. Je to namáhavé – z koncertu v Brně jsem jel do půl jedné do Bratislavy, spal tři hodiny, pak jsem neusnul a v půl páté jsme vyjížděli sem. Ale zaplaťpánbůh za každou iniciativu, která připomíná tohle hrůzostrašné období našich dějin. Zvlášť dnes, když se politika odklání od hodnot, které jsme si v roce 1989 připomenuli. My jsme je měli krátce po vzniku Masarykovy republiky a pak jsme je ztratili na dalších mnoha let a pak jsme nabyli tu svobodu. A je nutno poznamenat, že předtím jsme ji taky 300 let neměli pod Habsburky. Krátké období po husitských válkách do roku 1620, dejme tomu, se nějak ta státnost pěstovala, tam byla nějaká náboženská svoboda, ovšem to nebyla státnost s pravým slovem smyslu a vůbec ne demokracie. To byly oligarchické nadvládní skupiny v čele s králi a tak dál. Ale ta opravdová svoboda a demokracie zavládla až v roce ’18 a jenom na 20 let. Teď máme nejdelší demokratické období v dějinách obou našich států. A nekončí.