môžem vás oslovovať Daniel?

Určitě, já jsem rád, že mi lidi neříkají pane inženýre.

vy ste sa na dva dni stal celkom nečakane vyslaným spravodajcom na Slovensku. Ako sa to stalo?

Jenom na dva dny, ale bohužel to bylo ve velmi nepříjemné situaci. Přijel  jsem na festival Starmus natáčet rozhovory s osobnostmi, které přijely do Bratislavy. Dotočil jsem jeden rozhovor, seběhl jsem dolů v tom hotelu, abych si odpočinul, protože další rozhovor jsem měl za hodinu, a zastavila mě paní, jestli se můžeme vyfotit, že je velká fanynka Hyde Park Civilizace. Tak jsme se vyfotili a ona říká: „Co říkáte na toho našeho pana premiéra?“ A já odpovídám, že ta situace na Slovensku vůbec není jednoduchá, hlavně pro ten postoj vůči Ukrajině, ten vztah k Rusku. A ona říká: „Ne, myslím to, že ho zastřelili!“ Já na to: „Co prosím?“ Tak jsem rychle spustil telefon a šel jsem to zjišťovat. Zjistil jsem, že byl ten den chvíli předtím, doslova chviličku předtím, spáchan atentát na pana Fica. No a tím pádem se samozřejmě naše role proměnila. Ten maličký tým, se kterým jsem tam byl, tak jsme se hned rozjeli, aby jsme mohli vstupovat živě do vysílání. Já jsem vlastně pár minut poté měl souhrn informací, vstupoval jsem do vysílaní od hotelu, přímo od řeky.  Pak jsme vstupovali  do Událostí, byli jsme k dispozici a druhý den celé dopoledne jsme vstupovali s hosty a přinášeli informace přímo z místa.

ja som pracoval v televízii trinásť rokov ako osvetľovač. Komunisti mi nedovolili robiť nič iné, lebo otec bol desať rokov v ich väzení. A vtedy som svietil, viete na koho? Na Okná vesmíru dokorán.

Ano, Jiří Grygar. Ten je fenomenální!

na to sa chcem spýtať, vy ako mladý človek, ste si  všimli, čo robil?

Ne, já jsem ročník 1988, takže já jsem vlastně to revoluční dítě, které se po revoluci dostalo k televizi, když už Okna vesmíru dokořán nebyla. Takže já jsem se k Oknům dostal, až když jsem začal dělat popularizaci vědy.

videli ste niektoré diely?

Už jsem moderoval Hyde Park Civilizaci, ale jenom proto, že jsem měl třeba rozhovor s Jiřím Grygarem, tak jsem viděl ty Okna vesmíru dokořán. Takže já jsem měl tu cestu vlastně otočenou.

ako sa z reprezentanta vo vodnom slalome stane popularizátor vedy?

Já jsem se do České televize přihlásil na konkurz. Můj tatík si všimnul, že se uvolnilo jedno místo. Poslal mi jenom zprávu, jestli by mě to nezajímalo. A tak jsem se přihlásil. Hned mě vzali a během té exkurze se tam natáčel krátký pořad o tom, jak Česká televize zapojuje diváky do vysílání. No a když se pak šlo na drink do hospody, tak autorky Hyde Parku ČT24, Veronika Linková a Pavlína Kvapilová, mě oslovily a říkaly: „Hele, ty jsi reagoval zajímavě, ty máš nějakou mediální zkušenost.“ Já říkám: „No, já dva roky vysílám v Českém rozhlase na rádiu Wave.“ Slovo dalo slovo a oni říkaly: „A nezajímala by tě práce v České televizi?“ No a mě zajímala. A tak jsem začal dělat úvodní reportáže Hyde Parku ČT24, což byla úžasná škola, protože jsem v pondělí vysílal o sportech, které nejsou na titulných stranách, každé pondělí dvě hodiny v rozhlase. V úterý, středu, čtvrtek a pátek jsem pracoval v České televizi a dělal jsem ty úvodní reportáže. V jeden den jsem měl reportáž o domácí politice, druhý den o zahraničním tématu, třetí den ekonomický, čtvrtý den tam byl buď nějaký sportovec, nebo tam byl kuchař, nebo tam byl vědec. No a tak vznikla odnož Hyde Parku ČT24, Hyde Park Civilizace, protože diváci skvěle reagovali na vědce. Jenomže kvůli aktuálnímu dění se ty vědci často museli rušit, protože byl pozvaný nějaký politik, který byl aktérem toho dne. No a tak Zdeněk Šámal, ředitel spravodajství, řekl: „Udělejte sestru toho programu.“ No a Gábi Cihlářová mě oslovila, abych dělal reportáže do toho pořadu. Já jsem s nadšením souhlasil. Oslovila jiného moderátora, který ale nechtěl každou sobotu večer chodit do práce. Tak došlo na mně. A já jsem to nejdřív odmítnul, protože jsem říkal, že potřebují někoho zkušenějšího. Mě bylo čtyřiadvacet a měl jsem moderovat v hlavním vysílacím čase, padesát pět minut o těch největších společenských tématech. Aby lidé věřili a důvěřovali tomu moderátorovi, tak musí mít něco odžito. A já to ve čtyřiadvaceti prostě odžito neměl. A Gábi říkala: „Hele, pojď to zkusit.“ Udělali jsme pět pilotů, pozvali jsme vědce, se kterým jsem vedl rozhovor, a tyhle piloty jsme poslali lidem, kterým  věříme, a oni řekli: „Hele, my myslíme, že to bude dobrý, že tam je  velký potenciál.“ Měl jsem radost, ale měl jsem z toho veliký respekt, protože to pro mně byl obrovský skok. Jakmile člověk ztratí ten respekt, tak je to špatně. Já si ale myslím, že člověk nemá mít strach, protože strach vás brzdí, paralyzuje.

„Měl jsem tu čest, že jsem dělal rozhovor s jedenáctí přeživšími holokaustu. Ti lidé přijdou a dají mi tu důvěru a vrací se do těch hrůz.“

ako sa na rozhovory pripravujete?

Nejdřív jsem dělal rešerše já a pak jsme se dali dohromady s Pavlínou Sedlářovou, což je klíčový člověk pro to, co dělám. Když mi nositel Nobelovy ceny v rozhovoru řekl, že to, co mu říkám, není pravda, tak jsem mu řekl, že to je pravda. A on říká, že není. Já říkám: „Já se omlouvám, mýlíte se, je to pravda.“