tím potvrdili hlubší západní zeitgeist, jenž už dříve vynesl k moci Donalda Trumpa nebo Emmanuela Macrona, kteří přerýsovali politické mapy svých zemí. Tak zní jedna z hlavních interpretací výsledků parlamentních voleb.
Je to ale první pohled, který mate. Nedůvěra ke stávajícím elitám a establishmentu je v Česku stejně jako jinde na Západě silná. Nedůvěra ve společnosti sílí. Tím nejpodstatnějším, po čem lidé touží a kdo získává jejich důvěru, je silný, výrazný a zajímavý lídr. Člověk, který je dokáže přesvědčit, že je připraven hájit jejich zájmy, rozumí jejich problémům a je připraven je řešit. Silný lídr se ve veřejné debatě používá s hodně pejorativním nádechem. Při stupňování se to vydává jako první příčka na stupnici, která pokračuje přes slova vláda tvrdé ruky a autoritář až k maximě diktátor. Silný lídr se velmi často používá jako protiklad k hodnotě liberální demokracie.
v silné konkurenci šeď neprojde
Lidé ale skutečně touží po silných a zajímavých lídrech. Není na tom nic špatného a v podstatě ani nového. Je to velmi přirozené. Vybíráte si někoho, od nějž žádáte, aby v souboji hodnot a představ o světě hájil ty, které jsou vám nejbližší. Volíte si někoho, o kom jste přesvědčeni, že má dost razance, síly a energie, aby prosazoval vaše zájmy. Novým trendem poslední doby je jen to, že se díky internetu a technologiím rozšířila konkurence. Standardním stranám vyrostli soupeři, kteří v předelektronické době vyrůst nemohli. Neměli cesty, jak o sobě dát lidem vědět. Tradiční etablovaná média by si nějakého podivného spolku, jehož příští relevance je velmi nejistá, vůbec nevšimla. A lidé by se o něm nedozvěděli, protože by jeho lídr neseděl v televizních debatách a nepsalo by se o něm v novinách.
„To, co bylo v předinternetovém věku předností, která zaručovala vítězství, se v éře internetu a sociálních sítí stalo nutnou podmínkou.“
Slabá konkurence několika málo hráčů na politickém trhu vedla úplně přirozeně ke slabému nasazení. Politické strany si mohly dovolit nabízet šedé, nevýrazné nebo příliš konsenzuální typy, které často víc než lídry byly kompromisními osobami, na nichž se dokázala shodnout různá názorová křídla ve straně. Lidé, kteří cítili vnitřní povinnost jít volit, si museli vybrat z té omezené nabídky. A když se náhodou i v této konstelaci objevila výrazná figura, převyšovala všechny ostatní tak, že si pojistila hned dlouhodobou dominanci. Získala až určitou kultovní roli, její hlášky a citáty se staly lidovými. Takovým silným a výrazným lídrem byla britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová a po ní do jisté míry i její labouristický nástupce Tony Blair. Značky Thatcher a Blair byly silnější než Tory a Labour. Byly to symboly těch stran.
To, co bylo v předinternetovém věku předností, která zaručovala vítězství, se v éře internetu a sociálních sítí stalo nutnou podmínkou.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.