Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Berlusconi, náš vzor

.martin Weiss .echo24 .politika

Dřív nebo později se všichni naučíme žít s tím, že Česká republika je periferní. Mimo jiné to znamená, že tato země, ač „srdce Evropy“, ani neurčuje světové trendy, ani se tu ty trendy neprosazují nejdříve či v nejdůraznější formě.

Berlusconi, náš vzor Alessandra Tarantino/AP Photo/SITA

i ti ve světě, kdo si vzpomenou na Václava Havla, si nemyslí, že něco určujeme nebo jsme něčeho předvojem. Rozhodně to platí v politice, a to bez ohledu na Václava Havla. Na to, jak dopadne zdejší momentální „teď, nebo nikdy“, venku nikdo nečeká. Pokud někdo zmíní vývoj v naší části Evropy, má zpravidla na mysli „demokratický regres“ v Polsku a Maďarsku. Asi hlavně proto, že Orbán a Kaczyński při svém autoritářském politickém tažení pracují přesně s těmi hodnotami, které měly být podle západního akademického konsensu co nejdefinitivněji překonány, jako je národ a křesťanství. Češi ve svém notorickém ateismu tak dráždivý regres neprodukují.

manažerská řešení

Přesto si lze všimnout, že součástí nějakého politického trendu jsme, a to dokonce dosti aktuálního. Součástí Booth School of Business na University of Chicago, jedné z nejprestižnějších světových univerzit, je Stigler Center, pojmenovaný po svém zakladateli, nositeli Nobelovy ceny za ekonomii. Zabývá se „studiem ekonomiky a státu“ a šéfuje mu italsko-americký ekonom Luigi Zingales. Spolu s Harvard Law School chystá konferenci na téma „Populističtí plutokraté ve světě“. Chce zkoumat podobnosti mezi výše zmíněnými a Donaldem Trumpem. A to je téma, k němuž máme co říct.

Hned třetí text, který Centrum v rámci přípravy konference zveřejnilo, má co říci nám. Napsal ho italský historik a komentátor Giovanni Orsina a jmenuje se „Berlusconiho volič braný vážně“. V jeho popisu Berlusconiho a některých aspektů jeho úspěchu poznáváme našeho oligarchu zcela jasně: „Mimořádně úspěšný podnikatel, údajně ten nejlepší plod italské občanské společnosti,“ charakterizuje Orsina Berlusconiho. Pojmem občanská společnost ovšem nemyslí to, co jsme zvyklí my – tedy aktivisty a neziskovky –, nýbrž normální Italy, jací prý skutečně jsou, „skutečnou zemi“ nespoutanou politiky a úředníky „legální země“. „Sliboval efektivní, rychlá a bezbolestná řešení pro neduhy země tím, že uplatní ne politická, ale manažerská řešení.“ Takže řídit stát jako firmu. „Berlusconi proměnil ve svou výhodu rozšířené přesvědčení, že italská občanská společnost je ctnostná, profesionální politici odporní a politika ztrátou času. V tom historickém okamžiku dával jeho diskurz perfektní smysl.“ Jasně – jsme národ schopných lidí, ale vládnou nám nemehla.

„Součástí nějakého politického trendu jsme, a to dokonce dosti aktuálního.“

Orsina klade otázku, proč si tolik lidí nechtělo připouštět temnou stránku Berlusconiho nabídky. Byla v podstatě stejná jako temná stránka Babišovy nabídky a Italové o ní často uvažovali podobně. Když bude na politiku používat své peníze, aspoň si nebude brát veřejné peníze tak jako politici. A když chcete, aby zemi řídil podnikatel, musíte tolerovat jeho konflikty zájmů. A politici taky sloužili postranním zájmům, a ani neměli manažerské dovednosti.

Ještě zajímavější je ovšem Orsinova analýza toho, co všechno k Berlusconiho nástupu přispělo. Zajímavější proto, že vidíme, že Itálie, ač v mnohých ohledech v plně jiné situaci, má s námi hodně společného. V zemi jiné kultury, s delší demokratickou tradicí, bez zkušenosti komunistické katastrofy, z níž by se čerstvě probírala, kupodivu docházelo k mnoha podobným jevům. Jako by to byly součástky, z nichž se v jiné posloupnosti a kombinaci dala docela dobře sestavit česká politická krize.

Okamžitě si všimneme stavebního kamene jménem boj s korupcí. Italská politika byla prolezlá korupcí, jejíž intenzita, systematičnost a barvitost se s tou naší nedá srovnávat. Akce Čisté ruce, kterýžto název tehdy tak učaroval Miloši Zemanovi, začala v roce 1992 zatčením milánského politika Socialistické strany Maria Chiesy. Byl přistižen při přijímání sedmi milionů lir v hotovosti od majitele prádelny, který si chtěl pojistit zakázku na praní prádla v nemocnici. Předseda strany, premiér Bettino Craxi, se od něj distancoval jako od jednoho shnilého jablka. Chiesu to ve vazbě zamrzelo a začal mluvit. Během pár let bylo vyšetřováno až pět tisíc veřejných činitelů včetně poloviny členů parlamentu, okolo 400 místních samospráv rezignovalo nebo muselo být rozpuštěno.

Ani jedna ze stran tehdejší vládní koalice za pár let neexistovala, stejně jako opoziční Italská komunistická strana (o což se ovšem postaral zánik SSSR víc než vyšetřovatelé). Předseda socialistů Bettino Craxi změnil svou obhajobu z distancování se od pár „špatných jablek“ a pronesl v parlamentu projev, v němž odhalil, že to dělali všichni. Celá politická třída – nebo aspoň to, co z ní zbývalo – se tvářila pohoršeně. Craxi nakonec utekl před obžalobou do Tuniska, kde dožil. Předseda Křesťanské demokracie Giulio Andreotti byl souzen pro spolčení se s mafií.

I pro českého pozorovatele bylo tehdy fascinující, jak jedna za druhou padají figury, jejichž jména slýchal vyslovovaná s respektem jakožto představitelů západní Evropy a její svobodné politické kultury. Nezaměnitelného ministra zahraničí Gianniho de Michelise, bonvivána s „hárem“ a autoritu přes diskotékový tanec (o němž vydal knihu), jsme si mohli pamatovat jako nového nejlepšího přítele Jiřího Dienstbiera. I jeho odvedli v klepetech. Uniklé nahrávky, tajná konta ve Švýcarsku, spory o to, zda ten či onen kradl pro stranu, nebo jen pro sebe, sebevraždy politiků a manažerů státních firem, boje o imunitu a trapné pokusy o uzákonění faktických amnestií, to vše začalo být na denním pořádku.

„Berlusconi proměnil ve svou výhodu rozšířené přesvědčení, že italská občanská společnost je ctnostná, profesionální politici odporní a politika ztrátou času.“

Jestliže u nás protikorupční hysterie dosáhla známých forem, protikorupčními miliardáři a hrdiny počínaje a folkovými písněmi o veřejných zakázkách konče, není těžké si představit, že ani italští vyšetřovatelé a státní zástupci se nevyhnuli politizaci. Takže nepřekvapí, že nejviditelnější prokurátor Antonio Di Pietro, který když odstupoval z funkce, slíbil, že nikdy nepůjde do politiky, slib obratem porušil a usedl v Senátu. Později byl zvolen do Evropského parlamentu na společné kandidátce s bývalým předsedou Italské komunistické strany Achillem Occhettem. Kdo to chtěl vidět tak, že protikorupční bojovníci jsou jen levičáci opilí vlastní důležitostí a mocí, důkazy si našel.

vláda jako katastrofa

V tu chvíli nastupuje na scénu Berlusconi, který se ovšem podobně jako Andrej Babiš nezrodil neposkvrněným početím. Naopak byl dlouholetým přítelem Bettina Craxiho. První velké peníze vydělal (stejně jako Donald Trump) v realitách, což je jeden ze sektorů nejvíce závislých na politických kontaktech.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite