diplomacie není vypínač o dvou polohách, připomíná spíš symfonický orchestr s množstvím nástrojů, témat, tónů a odstínů. Dobrá diplomatická kompozice má navíc obvykle hlavní motiv, odrážející zájmy země, její zahraničně-politické priority a její hodnoty. Málokdy lze označit diplomatický akt za stoprocentně správný nebo nesprávný. Ve většině případů lze ale odhadnout náklady a zisky s takovým aktem spojené.
Na hlavní motiv a tím pádem i na konzistentní zahraniční politiku rezignovala česká diplomacie již před časem. Z Černínského paláce, Strakovy akademie a Pražského hradu se ozývá pouze kakofonie často protichůdných akcentů, geopolitických orientací a chytráckých bonmotů. Česká zahraniční politika, která odrážela zásadní věrnost demokratickým hodnotám, lidským právům a spojeneckých závazkům, je nostalgickou vzpomínkou.
V této perspektivě je třeba vidět chytrou horákyni z Pražského hradu, která si ani nechce zkalit románek s Putinem, ani zkazit vyhlídky na vlídné přijetí v Bílém domě, nesmělé přitakávání české vlády a ministerstva zahraničí americkému raketovému útoku na Sýrii, kontrastující s chrabrým odhodláním všech ústavních činitelů udržet za každou cenu v chodu českou ambasádu v Damašku v čele s velvyslankyní.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.