Viktor! 

23. 12. som cestoval z rodnej hrudy domov do Prahy. A bol som rozčarovaný pocitmi. Vo vlaku som niečo napísal. Som nas..aný na stav Slovenska a Slovákov.

Deň pred Vianocami cestujem vlakom domov – do Prahy. Ešte som však na Slovensku. Kostrbato sa prerezávam Pohronskou pahorkatinou, krajinou, ktorá na mňa pôsobí šedo, unavene, akoby si už sama na seba rezignovane zvykla. Vyrazil som z Levíc. Zo súčasných Levíc – tých, ktoré v mojej pamäti zanechávajú zvláštny pocit. Nie smútok za tým, čo tam ostáva. Skôr za tým, čo tam už dávno nezostalo. Odchádzam z mestečka, ktoré je pre mňa navždy stratené a presunuté do sentimentu niekoľkých historických fotografií. Ľudia sa možno zmenili najmenej. Ale kulisy mesta? Verejný priestor? To je iná kapitola. Smutné, hnusné, dráždivé, špinavé. Prostredie, ktoré v človeku spoľahlivo vyvolá presne tie pocity, ktoré by si radšej nemal. Sedím v slovenskom „rýchliku“, ktorý má parametre osobného vlaku. Rýchlik je to len podľa cestovného poriadku, nie podľa reality. Rýchlosť? Maximálna možná – okolo sedemdesiat. Zvuky? Ako posledné varovanie. Vlak sa trasie, vŕzga, nadhadzuje. Červený, unavený, ošúchaný. Cestujúci pôsobia podobne – skôr rezignovane. Ošúchane. Smutne. Mladí zas vyzerajú lacno, gýčovo, nevkusne. Ako keby sa už ani nedalo čakať viac. A možno sa už ani nechcelo. Odchádzam s pocitom smútku. Keď si odmyslím úžasnú rodinu, krásy blízkych Štiavnických vrchov, vinice, Ipeľskú pahorkatinu, hranicu Tekova a Hontu, nezostáva v Leviciach veľa z toho pekného, ako si ich pamätám. A to nehovorím o tom, ako si toto mestečko s nejasnou geografickou identitou (Hron ho minul o pár kilometrov) pamätali moji prastarí rodičia. Muselo to byť iné miesto. Nedávno som čítal o životnom štýle slovenského ľudu – o štýle „akoby“. Akoby sme žili dobre. Akoby sme mali funkčný štát. Akoby veci nejako fungovali. V skutočnosti je to len ilúzia – nefunguje to odhora až nadol.

Spomenul som si na slová národovca a ctiteľa slovenského kompozitného šachu, Jula Satinského. Na jeho obraz demokracie, ktorú prirovnal k plávaniu v krytom bazéne: treba sa vyzliecť, osprchovať, prekonať chlad, namočiť sa, vydržať a zaplávať si – teda si to užiť ! A po všetkom celé znova, ešte sa k tomu aj usušiť. Veľa námahy. Príliš veľa pre niekoho, kto by si najradšej len užil v teplučkej vode.

A pritom sa zhodneme, že plávanie je zdravé, nie? Rozprávam sa sám so sebou. A v duchu sa prihováram ľuďom okolo: Vám toto stačí? Vidíte to, čo ja? Vnímate? Vtom sa stane niečo, čo ten pocit predvianočnej neistoty dokonale spevní. Začneme predbiehať vlak.

Najprv zvažujem. Sú tu dve koľaje určené na jeden smer? Snáď sa nič nestane. A potom mi to dôjde. Vedľa nás ide modrý, český vlak. Nový. Tichý. Čistý. Moderný interiér, dobré svetlo, súčasnosť. Ľudia v ňom vyzerajú spokojne. Jedia, pijú, rozprávajú sa. Majú takú dobrú náladu, že nám – ľuďom v červenom vlaku – začnú mávať. Usmievajú sa. Chvíľu modrý vlak predbiehame, pomaly – okno za oknom. Pozerám sa okolo seba.

Zareagoval niekto? Niekto z tohto zúboženého, špinavého, roztraseného červeného vlaku? Nie. Nikto. Ja áno. Zamávam späť. Pre identifikáciu. Aby bolo jasné, že o pár chvíľ budem sedieť v tom modrom vlaku a dokončím v ňom svoju cestu. Chvalabohu.

Modrý vlak zrazu zrýchli. Začína predbiehať on nás. A my, spolu s cestujúcimi, spolu so všetkými cestujúcimi, dostaneme ešte jednu šancu pozrieť sa na seba navzájom. Červený vlak ostáva porazený. A, žiaľ, spolu s ním aj jeho pasažieri. Akú symboliku má to mávanie, že? V zrýchľujúcom modrom vlaku ešte raz vidím tie isté tváre. Stále vyzerajú spokojne. Už sa však neobzerajú späť – špinavý, červený, rozhrkaný vlak a jeho obsah ich už nezaujíma. Ani sa im nečudujem. Najhoršie na tom je, že si za to môžeme sami. Máme sa príliš „akoby“ dobre. Môžeme byť na seba hrdí.  Naučili sme sa žiť životný štýl „akoby“.

Milý Miro,

Ano, když se podíváš na celé Slovensko, a tedy i na lidi, kteří tu žijí, je mi z toho blbě. Fašisti nabírají na síle a už jsou i v parlamentě. Fico je obrazem morálního úpadku celé krajiny a jejího rozkrádání. Většině lidí to absolutně nevadí, že krade – hlavně že je „náš“.

A víš, proč jim to nevadí?

Protože oni by na jeho místě dělali totéž. Uznávají, že je ten „nejšikovnější“ zloděj a gauner a je jim vzorem. A nějaká morálka? Už slyším jejich odpověď:

„Choď do p..i s tvojou morálkou, za to sa nikto nenaje ani neopije.“

K tomu si připočti, jací lidé dnes Slovensko oficiálně reprezentují. Politici, kteří se chovají vulgárně, mluví jako v hospodě čtvrté cenové, urážejí novináře, ženy, menšiny, opozici. Opilci, křiklouni, lidé bez elementární slušnosti. Od představitelů SNS až po samotného předsedu vlády slyšíš výrazy, které by se dřív nehodily ani na fotbalovou tribunu – posílání lidí „do pr…“, označování protivníků za „svině“, „idioty“, „špínu“, výhrůžky, výsměch, pohrdání. A to vše na tiskovkách, v parlamentu, v přímém přenosu. A společnost si na to zvyká. Ba co víc – tleská tomu.

Víme – nebo vlastně nevíme –, kolik z našich otců a dědů schvalovalo konfiskaci židovského majetku a posílání Židů do koncentráků. Byl bys překvapen. Dodnes se Slovensko nevyrovnalo s fašismem. Všelijak se vymlouváme, že my vlastně nic, že s tím nemáme nic společného, že jsme jen chtěli přežít válku a mít se dobře.

Ale i těch šedesát tisíc Židů, kteří šli s pomocí gardistů do koncentráků, taky chtělo přežít. Aspoň přežít. A víš, kolik novodobých gardistů tu čeká na svoji chvíli? Byl bys překvapen.

A takhle by se dalo pokračovat o dalších tématech. Například: jak je možné, že tolik lidí na Slovensku podporuje agresora a vraha ve válce na Ukrajině?

Mám jedno přirovnání k situaci na Slovensku. Tu krajinu rozežírá něco velmi podobného jako rakovina u nemocného člověka. Proto se nediv, že společnost s touto diagnózou nemůže být optimistická ani pokroková. Tedy zdravá.

Desetitisíce talentovaných a pracovitých lidí jsou v zahraničí. A ti, co zůstali doma, jsou talentovaní, pracují pro tuto zemi, ctí si tradice, ale nemají „ten správný názor“, ty vyhazujeme z práce, z médií, z chaty… Naštěstí zatím nedosáhnou na všechny, ale dobytčáky jsou připravené. I noví představitelé nové doby a nových pořádků.

Nových?

Ne. Ne nových. Jen si nechceme pamatovat, co bylo a jak to bylo. Jsou to dávno vyzkoušené praktiky – stalinismu, fašismu, putinismu.

Píše se mi to lehce, protože jsem v Norsku, zatím svobodné zemi. Moje dcera je ve Vídni a až tam dostuduje, už se nevrátí – zůstane tam. A ty jsi v Praze a taky asi víš, proč jsi odešel.

Máš na to právo. Máš jen jeden život a byla by škoda o něj přijít jen proto, že jsi ve špatném čase na špatném místě.

Přeju ti pěkný den do mojí rodné Prahy.

Viktor!