moskevské kino Pionýr, které se rozhodlo film uvést i tak, navštívila policie a z projekce tak nějak sešlo. Kdo Ztratili jsme Stalina viděl, docela chápe, proč se tak stalo ačím byl Iannucciho snímek pro rus ký establishment – a zdaleka ne jen pro něj – nepřijatelný. Nejde ani tolik oto, že vykresluje Sovětský svaz na konci Stalinových časů jako krvavou hrůzovládu. Vykresluje ty nejmocnější vněm jako groteskní atrapné figurky, ovládané touhou po moci a strachem.
vzepětí lidského ducha
Upírá jim velikost. Ato je nepřípustné, protože, jak se říká, přehmaty se staly, zločiny se staly, ale dopouštěli se jich velcí lidé, stejně jako byl Sovětský svaz velká země. Celý ten pokus o komunismus byla velká věc, výsledek velkého vzepětí lidského ducha, které – jistěže – dopadlo tragicky. Avelcí byli ilidé včele SSSR, možná velcí zločinci, ale stejně. Takhle líčil sovětské pohlaváry ruský dokumentární cyklus Zapomenutí vůdci,který nedávno odvysílala Česká televize, avyvolala tím řadu protestů. Pracovití muži askvělí manažeři, kteří měli taky svoje mouchy, ale kdo je nemá. A doba byla těžká. Tahle představa je zažitá i mimo Rusko. Přední český levicový intelektuál mladší generace si nedávno v debatě nad nevkusností sebeprezentace Zdeňka Ondráčka povzdychl, že ten člověk vlastně není pořádný komunista, ti skuteční byli přece také básníci.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.