stavějí proti nim často nespecifikované tradiční hodnoty. Nic na tom by nemuselo být z principu špatně, zpoza hranic může přijít i cosi nebezpečného, módní ideologie mohou být – a v mnoha ohledech i jsou – potenciálně destruktivním způsobem „na hlavu“. Problematická ovšem je ta značně pokroucená, karikovaná verze tradiční maskulinity, kterou ti čeští „alfa samci“ představují – slovy a vůbec chováním. Máloco je tak v tradičním smyslu nemužné jako to přepínání mezi ukřivděnou ufňukaností a agresí, jež je typické třeba pro Andreje Babiše, Tomia Okamuru či Václava Klause, únavný a značně rozšířený „broukismus pytlíkismus“ nebo radost z útoku na slabšího, charakteristická pro Miloše Zemana. Po týdnech a měsících konfrontace s tím mužstvím zhusta pokřiveným křečí afektu bude snad osvěžující připomenout nějakého krásného chlapíka.
„Když se z jukeboxu ozval Johnny Cash, ožili, vítali ho tam, jako kdyby se na místě fakticky objevil.“
Samozřejmě mám na mysli Johnnyho Cashe. Muže v černém. Trochu se mi kroutí prsty nechutí napsat ten milionkrát užitý výraz, ale co se dá dělat. Byl to muž. A v černém chodil. Ta barva mu moc slušela a taky jí vyjadřoval nějaké stanovisko. Říkal, že černou nosí jako výraz solidarity s chudými odstrčenými, vězněnými, všemi, pro něž se používá slovo „loser“. Dnes to může působit jako příklad celebritního aktivismu, v Hollywoodu pomalu není banket, aby se na něm hvězdy neoblékly tak či onak na podporu té či oné kauzy, nevzaly si stužku příslušné barvy.
V Cashově případě však nešlo o jednorázový projev okázalé ušlechtilosti, ale o vyjádření postoje, jemuž se – může to znít triviálně – dalo prostě věřit.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.