Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Diváci jsou z českých filmů utahaní

.kryštof Pavelka .echo 24 .kultúra

Bohdan Sláma patří k našim nejvýraznějším porevolučním režisérům a scenáristům. Debutoval v roce 2001 snímkem Divoké včely, další film Štěstí z roku 2005 obdržel celkem sedm Českých lvů, a to včetně ceny za nejlepší film a scénář.

Diváci jsou z českých filmů utahaní

jeho zatím poslední snímek Bába z ledu vyslala Česká filmová akademie do oscarového klání. V současnosti vede Katedru režie na pražské FAMU. V čem čeští herci ztrácejí na světovou špičku? Jaké jsou limity české scenáristiky? A proč po škole odešel pracovat na statek? Nejen o tom mluví v rozhovoru pro Týdeník Echo.

česká filmová a televizní akademie před čtrnácti dny doporučila váš film Bába z ledu k nominaci na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční cizojazyčný film. Máte nějakou představu o konkurenci?

Vůbec. Na Oscary vysílají snímky národní filmové akademie prakticky všech zemí světa. Je jich takové množství, že zorientovat se v tom příliš nejde.

před Bábou z ledu jste měl vůbec největší pauzu, co se točení celovečerních filmů týče. Věnoval jste se televizní práci: mimo jiné i populárnímu seriálu Kancelář Blaník. Čím si vysvětlujte, že v době celosvětového vzestupu kvalitní televizní tvorby mají v Česku největší úspěch nízkonákladové, často internetové projekty, jako je Kancelář Blaník nebo Vyšehrad?

Je třeba říct, že já jsem v Kanceláři Blaník působil čistě jako náhrada za Marka Najbrta, který tehdy točil seriál Já, Mattoni. Ale ta práce mne velmi bavila, myslím, že jsem se při ní i leccos naučil. Popularita projektů typu Kancelář Blaník je způsobena jejich nábojem, humorem, dotýkají se věcí, do nichž by žádná televize dnes nešla. Pokud vím, právě Blaník byl nabízen České televizi, a ta do toho nešla, protože se bojí. A u těchto věcí je přitom základní podmínkou úplná svoboda vyjadřování. To je myslím i základ následné divácké atraktivity. A stejně tak pro mě jako režiséra bylo atraktivní pracovat na něčem, co vzniká tak svobodně a spontánně. Ale zmínil jste kvalitní seriálovou tvorbu – tím se dnes myslí především tvorba anglosaská. V tomto prostředí je kvalita zaručená, vedle účasti špičkových herců a režisérů i tím, že na scénářích dlouhodobě a intenzivně pracuje velký tým lidí. Tohle tady prakticky není možné. Všichni touží po kvalitě, ale žádný producent nikdy nedosáhne, zejména z finančních důvodů, na to, aby scénář byl tak pečlivě a dlouhodobě vypracovaný. A ačkoliv máme špičkové herce, ta kvalita pořád není srovnatelná s špičkovými herci z Hollywoodu.

„Kdekdo říká, jaký je dramaturg, ale dramaturgovat scénář tak, aby se nereplikovaly scény, aby se neustále dbalo na vývoj děje, to skoro nikdo neumí a nedělá.“

opravdu si myslíte, že mezi výborným českým a hollywoodským hercem je takový rozdíl co do kvality práce?

Ano. Jde čistě o pracovní vytíženost. U nás je kvalitní herec přetížený, točí spoustu rolí najednou, vedle toho má často práci i na divadle, a tím pádem si nemůže dovolit skutečný ponor, který si velká role žádá. Americký herec se na velkou roli připravuje rok i déle, ještě před samotným natáčením se zkouší a tak dále. Tohle prostředí u nás vůbec neexistuje. Všichni jsou rádi, že si herec vůbec udělá čas na natáčení, a aby se zkoušelo, to už vůbec... Díky tomu vidíme neustále se opakující portfolio hereckých výrazů – zaprvé po hercích protiúkoly málokdo požaduje a zadruhé nejsou ani vytvořeny podmínky pro to, aby na své roli pracovali. Také jde o to, s jakým materiálem herec pracuje. A opět jsme u scenáristů, kterým málokterý producent zajistí takové podmínky, aby mohli scénář dobře připravit. To, že Štěpán Hulík pracoval na scénáři Pustiny tři roky, je naprostá výjimka, daná zázemím HBO.

vy sám točíte jeden film za čtyři až pět let. Chcete se tedy vyhnout přetíženosti, kterou jste zmiňoval u herců?

Ano, v těch pauzách mezi filmy jednak hledám témata, což je samo o sobě náročný proces, jednak píšu scénář, což jsou dva až tři roky dennodenní práce. Psaní scénářů se v této zemi opravdu strašně podceňuje. A kdekdo říká, jaký je dramaturg, ale dramaturgovat scénář tak, aby se nereplikovaly scény, aby se neustále dbalo na vývoj děje, to skoro nikdo neumí a nedělá.

kvalita scénářů a nedůsledná dramaturgie jsou často a dlouhodobě zmiňované výtky kritiky vůči českým snímkům. Vy se jako vedoucí Katedry režie na FAMU běžně potkáváte s tvorbou nastupující generace filmařů. Problém tedy není v nedostatku talentovaných lidí, ale v nedobře nastavených podmínkách pro začínající filmaře?

Talent je sám o sobě velice vzácná věc a potřebuje podmínky, aby se rozvinul. Samozřejmě, pořád platí, že když někdo něco opravdu chce a ten talent má, podmínky si vytvoří. Takhle může vzniknout kvalitní debut. Ale dlouhodobě se tímto způsobem pracovat nedá. Já sleduji profesní dráhu kvalitních studentů scenáristiky a režie poté, co odejdou ze školy, a ti aby se uživili, pracují na těch nejtupějších, nejstupidnějších televizních seriálech…

fAMU jste absolvoval v roce 1996 snímkem Akáty bílé a v kinech debutoval filmem Divoké včely v roce 2001. Byla vaše cesta k debutu v kinech podobná jako u dnešních absolventů?

Já jsem po FAMU šel dělat pacholka na statek do Německa, krmil jsem tam koně a ve volném čase si četl světovou literaturu. Chtěl jsem si jaksi redefinovat svůj vztah k filmu. Na FAMU se občas stává, že během studia neřešíte nic jiného než film, a trochu se vám pak ztratí přirozený vztah k realitě. Já jsem z filmového prostředí vymizel. To mi umožnilo koncentrovat se na témata, která mne opravdu zajímají, a najít si příběh Divokých včel. Ještě v průběhu natáčení jsem pak na ten statek jezdil dělat, protože financování filmu nestačilo na můj režijní honorář. Stejně tak herci točili bez honoráře. Naštěstí se snímek povedl, což mi pak umožnilo točit další filmy za lepších podmínek.

jak obtížné vlastně bylo vrátit se do prostředí, ze kterého jste po škole na nějakou dobu vypadl?

Bylo to obtížné. Hlavně v tom, že bývalí spolužáci z FAMU mi po mém absolventském filmu poněkud přestali důvěřovat, takže když jsem tehdy přinesl do Negativ Filmu scénář Divokých včel, tak se se mnou bavili asi pět minut a řekli, že je to vůbec nezajímá. Ale měl jsem štěstí, protože jsem dělal asistenta režie Věře Chytilové na filmu Pasti, pasti, pastičky, který vznikal v produkci Viktora Schwarze. A tomu jsem scénář dal přečíst, jemu se velmi líbil a projekt zaštítil. Pak bylo důležité, že existovala Nadace Miloše Havla, kde se posuzovaly scénáře debutujících autorů. Tam jsem dostal podporu padesát tisíc, na tu dobu super peníze. Ale hlavě šlo o morální podporu: že si vůbec někdo myslí, že by z mého scénáře mohl být film. Celá ta zkušenost, kdy z takzvaně nafoukaného famáka byl najednou chlapík, který se živí rukama a vůbec si nemyslí, že by třeba ještě někdy mohl natáčet, mě myslím vedla k pokoře, a jak říkám, především k redefinici témat, jimiž se chci zabývat.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

prihlásiť predplatiť

.diskusia
.neprehliadnite