jinak než Harry Dean Stanton, jak ho znali a milovali filmoví fanoušci, muž s tváří, na níž jako kdyby zanechaly stopy všechny pohromy světa, s hlubokýma tmavýma očima, jež viděly všechno, pod nimi kruhy, znaky únavy po nekončící temné noci ducha nebo něčem takovém. Za druhé světové války sloužil jako kuchař na válečné lodi.
Je snadné si představit, jak s tím charakteristickým rezignovaným smutkem ve tváři kydá spolubojovníkům do ešusů nějakou šlichtu. Ani neprotestují, stačí, aby se na něj podívali – jídlo stojí za starou bačkoru a brzo umřeme v bolestech, tak proč se rozčilovat. Ale možná to bylo všechno jinak, za tou zbrázděnou posmutnělou maskou prý byl Harry Dean Stanton velice přátelský a zábavný člověk, americké námořnictvo mohlo mít kliku, že ho mělo.
„V mládí se rozhodoval mezi herectvím a hudbou, milovat ji nepřestal.“
Dlouholetý přítel Jack Nicholson mu prý kdysi v 60. letech dal profesní radu: s hraním se neobtěžuj, nech kostým, ať dělá práci za tebe. Stantonovy role neodehrával kostým, ale ten obličej, dokonalé projekční plátno, na něž si divák mohl promítat historii dle vlastního výběru, cítit z něj hloubku. Desítky let hrál především epizodní role, díky hereckým schopnostem a výrazné fyziognomii nepotřeboval na plátně moc času, aby jeho postavy ožily. Ta první, v níž ho zaregistrovali tuzemští diváci plus minus mojí generace, byla ve Scottově Vetřelci.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.