Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Plastiky nestříhat a neholit!

.jiří Peňás .echo 24 .kultúra

Žádná jiná česká rocková skupina nemá za sebou tak podivuhodný příběh jako The Plastic People of the Universe. Možná je unikátní i ve světovém rozměru.

Plastiky nestříhat a neholit! Jozef Jakubčo/SITA

kvůli žádné jiné nevzniklo opoziční hnutí, které nakonec jednoho z posluchačů udělalo prezidentem. Unikátní je svým způsobem i jejich hudba, byť ne pro každého. Plastici jsou prostě kousek historie. Nejucelenější knihu o nich napsal hudební publicista Jaroslav Riedel. Jmenuje se Plastic People a český underground (vydal Galén) a čte se jako dobrodružný román.

jak je to teď vlastně s Plastic People? Je známo, že se rozpadli…

O tom loňském rozpolcení na dvě konkurenční sestavy se dost mluvilo, ale já jsem tím zas tak moc nezabýval. Moje kniha o Plastic People končí rozchodem už v roce 1988 a je postavena hlavně na rozhovorech, které jsem se všemi členy skupiny vedl už před dlouhými lety, když jsem připravoval k vydání komplet nahrávek Plastiků. Jsem rád, že jsem se tehdy ptal dost důkladně, protože události ještě pořád byly v čerstvé paměti. Dal jsem v průběhu let dohromady opravdu hodně materiálu a potřeboval jsem čas, abych to vše protřídil a zpracoval. Když jsem knížku loni dokončoval, už jsem vlastně konzultoval jen detaily. Samozřejmě mě pořád zajímá, co Plastic People dělají. Sestavu, v níž hrají Jiří Kabeš a Joe Karafiát, jsem zatím neslyšel, ale určitě na ně zajdu. Kapelu kolem Pepy Janíčka a Vráti Brabence jsem viděl na jaře v Brně a zdálo se mi to dobré.

co ale ty staré, zkušené muže asi přivedlo k tomu, že spolu už nechtějí být? To už by si člověk řekl, že po sedmdesátce a po padesáti letech hraní by to mohli doklepat.

Ty důvody, pokud vím, jsou spíš osobní. Zvnějšku může leccos z jejich sporů působit jako malichernost, ale není to poprvé, co mezi členy Plastic People nastaly různé dramaticky vypadající hádky. A nakonec je možná dobře, že to hraní nechtějí jen tak doklepat, ale naopak chtějí ukázat, že pořád mají co říct.

kdy jste slyšel o Plasticích poprvé?

Jako mnoho lidí své generace to mám spojené s proslulým televizním pořadem Atentát na kulturu, který se vysílal v červnu 1977. Bylo mi třináct a ten den jsme jeli na školní výlet, takže jsem ho neviděl, čehož jsem hořce litoval. Starší spolužáci mi ho velmi barvitě popisovali, čímž moje zaujetí jen stoupalo. Pak jsem slyšel nahrávky z vysílání Svobodné Evropy – se všemi těmi rušičkami, které hudbě daly daleko psychedeličtější nádech, než bylo zamýšleno. Ale celkem rychle jsem si pořídil kvalitnější pásky a hned mi bylo jasné, že to je opravdu dobrá kapela.

„Přímo v ‚Příkazu k přijetí do vazby‘ stojí zvýrazněným písmem: ‚Nestříhat! Neholit!‘“

to jsme hned u jádra věci. Prosadila by se i za svobodných poměrů?

Jistě by se Plastici prosadili u vyhraněného publika. Určitě by vydávali desky, jezdili by koncertovat do zahraničí, v hudebním tisku by se o nich psalo s uznáním. Možná by se občas objevili v televizi, to by pak ale také chodily dopisy od rozhořčených diváků. Většina lidí by název Plastic People vůbec neznala – stejně jako většina Američanů neznala a nezná Franka Zappu nebo Velvet Underground.

 

Celý rozhovor si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

prihlásiť predplatiť

.diskusia
.neprehliadnite