rozbít obrovský betonový kolos nebylo jednodušší než jej postavit. Příběh Stalinova pomníku patří k těm nejsilnějším a nejbizarnějším v naší moderní historii. Má několik vrstev a rovin a je prodchnut hrůzou, fanatismem, ale také kouzlem ryzího debilismu a Freudem oceňovaného černého humoru. A také normálním lidským strachem.
Je zde příběh análního politického rozhodnutí postavit vožďovi pomník vůbec největší, jaký si lze představit, že na něj bude vidět až od Kolína, jak údajně řekl stalinista Václav Kopecký. Je tu příběh žulového molochu, jeho stavby, zapuštění do svahu, vztyčování, budování a odhalení a brzy zase odstranění, kdy se tisíce tun kamene uprostřed Prahy měly odstranit tak, aby si toho nikdo nevšiml, což byl úkol kafkovsko-ionescovského rozměru. Je tu příběh autora, významného sochaře, kdysi avantgardisty Otakara Švece, který údajně vyhrál proti své vůli a brzy svůj výplod těžce nenáviděl, což ho připravilo o život. A nakonec je tu příběh chybějícího Stalina, prázdného soklu na Letné, vygumované reality, která měla být potlačena, ale o to víc se nafukovala do monstrózního prázdna, jako když se ozývá amputovaná končetina. Literární vědec Vladimír Macura v knize semi(o)fejetonů Masarykovy boty psal o efektu minus-Stalin, kdy je nepřítomnost něčeho významnější, než by byla přítomnost.
„Stalina nahradit obrovským srpem a kladivem, postavit vedle sebe obřího Lenina a Masaryka jako ,dva udatné bojovníky za lidská práva´.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.