Alice Hyrmanová McElveen: Život je složitý

.jiří Peňás .echo 24 .kultúra

Alice Hyrmanová McElveen je žena, která kdyby napsala svůj životní příběh, bude z toho bestseller. Ona to možná ještě udělá, protože pro ni není překážek, které by nezdolala.

Alice Hyrmanová McElveen: Život je složitý Jan Zatorsky/Echo24

alice Hyrmanová McElveen zatím skvěle překládá především irskou literaturu, která zažívá jedno ze svých silných období. Za román spisovatelky Sary Baume s originálně přeloženým názvem Jasno lepo podstín zhyna dostala v dubnu Literu za nejlepší překlad. Žije na farmě v Irsku.

co vaše irské domácí zvířectvo?

Už to není to, co bývalo. Spíš s tím končím. Teď mám už jen dvacet ovcí. Ale v době největší slávy jsem jich měla šedesát, s devadesáti jehňátky. Pak mám dva osly, dva psy, dvě kočky, dvanáct slepic…

o ty ovce jste se starala sama?

Ne, se psem. Máme deset hektarů pastvin, tam se pasou, na podzim se k nim přivede beran, tak to sleduješ, musíš jim dávat injekce proti červům a takové věci. Na jaře se pak rodí jehňátka, tak to zase sleduješ, musíš se třeba párkrát za noc chodit dívat do ovčína… Když jsou komplikovanější porody, když se rodí třeba trojčata, tak tam i noc strávíš. Musíš pomáhat té ovečce, třeba aby se jehňátka napila, nebo ji podojíš, dáš to do flašky, dáváš jehňátkám mlezivo, to první mlíko, které má všechny ty imunní látky. To jsem byla vždycky na dva měsíce odepsaná.

jak dlouho to trvá, než se člověk naučí starat o šedesát ovcí?

Já na to žádnou školu neměla. Přistěhovala jsem se do Irska na venkov a nejdřív si pořídila kozu. Tu je nutné občas zavést ke kozlovi. A z toho se narodila dvě kůzlátka, zabalila jsem je do ručníků, jako by to byly děti. Já v tom měla trochu praxi, protože poslední svoje dítě jsem si odrodila sama.

poslední z vašich šesti dětí…

Ano, první dvě se narodily v Praze, další tři v Anglii, kde bylo možné si vyžádat porodní babičku, tam není problém rodit doma, je na to nárok podle zákona. Jenže to já tehdy nevěděla, propracovala jsem se k tomu až u pátého dítěte. Ale poslední kluk se narodil už v Irsku, kam jsme se přestěhovali, a tam se zase rodilo jenom v porodnici, protože je to tam zpožděné: ještě před padesáti lety se skoro všichni rodili doma, tak teď zase musí všechny rodičky do porodnice. No, tak já jsem ho porodila doma sama.

„Přezdívali mě rudá holubice. Ale ten budovatelský zápal mi dlouho nevydržel.“

a co pupeční šňůra? Ta se musí nějak přestřihnout nebo překousnout, ne?

Však to byla role otců. Chutná to jak játra... V placentě jsou všechny živiny, ženská by po porodu prý taky měla sníst placentu. Ovce jinak nejedí maso, ale vždycky snědí svou placentu. Vědí, proč to dělají.

naše civilizace se poněkud vzdálila… Ale nemrzelo vás, že ty ovce chováte na maso?

Strašně jsem se tím trápila. Vždycky jsem to obrečela, když je odváželi, ty mnou vypiplaný jehňátka. Některý holky jsem si mohla nechat na plemeno, kluci museli všichni jít. Já už jsem to nemohla vydržet. Tak jsem se vrátila k překládání.

vy jste původem selské děvče?

Ne, už jsem pražská. Ale máma pochází ze Stupna u Rokycan, táta z Vranova, to je o kousek dál. Tam měli moji předkové hospodářství. Ale naši se odstěhovali do Duchcova, rozvedli se, když mi bylo šest, bratr zůstal s tátou, já se s mámou odstěhovala do Prahy. Bydleli jsme na Vinohradech, máma si vzala historika Jiřího Hánla, říkala jsem mu docent, já jezdila za tátou do Duchcova. Kamarádila jsem se s Táňou Fischerovou, chodily jsme spolu do dramatického kroužku, recitovaly jsme třeba akademikovi Nejedlému nebo prezidentovi Novotnému. Šly jsme pak spolu na gympl, tam chodil i Jirka Ornest, přidal se k nám jeho kamarád Petr Svojtka, byli jsme dobrá parta.

byla jste komunistické děvče?

Přezdívali mě rudá holubice. Ale ten budovatelský zápal mi dlouho nevydržel, na gymplu už jsem holdovala dekadentním básníkům a absurdnímu divadlu a před maturitou nás s Táňou málem vyloučili ze školy za sabotáž v pořadu k Vítěznému únoru – vyprskly jsme smíchy do školního rozhlasu.

pak jste šla studovat anglistiku?

Nejdřív jsem chtěla s Táňou na DAMU, nevzali mě, tak jsme šla studovat anglistiku a bohemistiku. Hned ve druháku jsem se náhle vdala, ale stejně tak rychle to skončilo.

studentská láska?

Dalo by se to tak říct. On byl z Konga. Chytrý, pěkný a zajímavý, studoval na Univerzitě 17. listopadu, mluvil francouzsky a dobře i anglicky. Šli jsme třeba na pivo a lidi byli najednou na nás tak nepříjemní až hnusní, tak jsem se zatvrdila a když se ihned po studiích musel vrátit do Konga a nechtěli jsme se navždy rozloučit, neměla jsem moc na výběr. Jmenovala jsem se paní Mambová. Měla jsem za nim přijet, ale ne natrvalo, chtěla jsem dostudovat a pak že se budeme snažit dostat se do Evropy. Poslal mi letenku do Kinshasy, snad mu na to přispěla vláda, a já se už chystala v domnění, že jedu na prázdniny, ale máma s docentem se na ni koukli a říkají, poslyš, to není zpáteční, jak se dostaneš zpátky? Tak jsem mu několikrát psala, telefonovat se nedalo, vyhýbavá odpověď přišla vždycky až za tři týdny... Dva dny před odletem jsem mu poslala telegram, že nepřiletím. Už jsme se nikdy neviděli.

pak přišel rok 1968.

V létě 1968 jsem poprvé jela na Západ, vyjednali jsme si archeologickou brigádu v Muckingu v Essexu. Vzala jsem to přes Paříž, tam jsem prodávala na Champs Elyseés International Herald Tribune, zrovna tam psali o ruské hrozbě. Pak jsem v Muckingu několik dní dělala na vykopávkách a ráno 21. srpna nás probudil budíček: Češi do práce nemusí, okupovali je Rusové! Tak jsem hned jela domů.

že byste tam zůstala jste neuvažovala?

Ale ano, pak jsem i chtěla, na jaře 1969 jsem znovu na Západě byla, ale nedokázala jsem si zavřít cestu zpátky. Můj bratr emigroval, stal se úspěšným psychiatrem v Kanadě. Já jsem se vdala a měla dvě děti.

ale předpokládám, že úplně na klidný život jste nebyla.

Můj manžel byl hodný člověk, právník, pracoval na patentovém úřadě. Já učila angličtinu. Měli jsme dvě holčičky. Ale já měla disidentské přátele, hodně se stýkala s básníkem Zbyňkem Hejdou, to byl pro mě hrozně důležitý člověk, blízce jsem se přátelila s jeho velkou láskou Jarmilou, o které pak napsal tu úžasnou básnickou knihu Lady Felthamová, když se mu provdala do Anglie. On měl nesmírný půvab, byl takový staromódní, důstojný, jemný… No básník. Jarmila ho myslím miluje ještě teď. Potkaly jsme se před čtyřmi lety na jeho pohřbu.

zbyňka Hejdu vyhodili na začátku normalizace z fakulty, pak prodával v antikvariátu v Dlážděné ulici.

Ano, tam jsem se u něj stavovala, chodili jsme na kávu, a hlavně spolu začali překládat Emily Dickinsonovou, kterou byl fascinován. Dělala jsem mu podstročníky. Tak trochu jsme se do sebe zamilovali. Ale já byla vdaná, pak jsem měla další dítě.

„Já byla nadšená, šla jsme domů a můj manžel říká: Doufám, že nemáš s tou Chartou nic společnýho. A já jsem řekla: Samozřejmě, jestli chceš, dám ti ji přečíst.“

stýkali jste se i po Chartě?

Právě Zbyněk mi ji předal. To zrovna začala kampaň proti ní, my seděli se Zbyňkem u oběda a já mu říkám: Ty, co to je ta Charta, ty o tom něco víš?

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

prihlásiť predplatiť

.diskusia
.neprehliadnite