piano za oknem

Ike Turner si ještě po mnoha desetiletích pamatoval, jak se s kamarádem Ernestem Laneem zastavili cestou ze školy před domem Laneova otce. Uvnitř hrál Pinetop Perkins. Dva kluci z Clarksdale nejprve poslouchali zvenčí, pak se dostali až ke klavíru a sledovali, co dokážou jeho ruce.

Turner v rozhovoru pro Austin Chronicle vyprávěl, že do té doby klavír v kostele sotva vnímal. Tady však uslyšel něco, kvůli čemu chtěl mít vlastní nástroj. „Mami, já chci piano!“ vzpomínal Turner na svou první reakci. Matka mu ho slíbila za dobré vysvědčení. Když úkol splnil, piano na něj čekalo doma.

Turner se narodil 5. listopadu 1931 v mississippském Clarksdale, městě, v němž se venkovské blues střetávalo s městským provozem, rozhlasem a taneční muzikou. Pro dítě s otevřenýma ušima nebyla hudba uzavřená v jednom stylu. Robert Nighthawk, Sonny Boy Williamson nebo Perkins patřili k živému prostředí, v němž se hrálo, poslouchalo a učilo bez školních osnov.

Kolem místní rozhlasové stanice WROX se dostal také k technické stránce šíření hudby. Po letech vzpomínal, že ho diskžokej nechával obsluhovat gramofony; v jeho vyprávění mu tehdy mělo být osm let, ačkoli stanice začala vysílat až roku 1944. Zůstává tedy svědectví o raném okouzlení rozhlasem, nikoliv spolehlivě datovaná historka.

Perkins mu mohl předvést boogie-woogie, ale pravidelná práce s kapelou ho naučila další disciplínu. Turner později líčil noční hraní v juke jointech, kde se začalo večer a skončilo až ráno. Když si některý muzikant potřeboval odskočit, musel se za něj někdo postavit. „Tak jsem se naučil hrát na bicí a kytaru!“ vzpomínal v rozhovoru s Margaret Moser. Během takových nocí si postupně osvojoval nástroje, které později dokázal podle potřeby vystřídat i na pódiu.

Léta poté v rozhovoru citovaném Prestonem Lauterbachem Turner překvapivě nevzpomínal jen na bluesové pianisty. Utkvěly mu také International Sweethearts of Rhythm, ženský orchestr, který slýchal v Mississippi. Nevyzdvihoval jejich kostýmy ani pódiovou přitažlivost, ale to, jak hrály. Srovnával je s orchestry Counta Basieho a bratří Dorseyů. Pro budoucího kapelníka to byla další škola: slyšet, jak přesně může fungovat velká skupina muzikantek, které se navzájem poslouchají.

Ze školních Top Hatters se postupně oddělili muzikanti, kteří vytvořili Kings of Rhythm. Jméno znělo sebevědoměji než jejich tehdejší poměry, jenže kapela měla dobrý důvod věřit si. Turnerovi nestačilo doprovázet místní zpěváky. Zajímal se o to, jak skupina zní jako celek, jak dlouho dovede udržet taneční sál v pohybu a co se s její muzikou stane, až se ocitne před nahrávacím mikrofonem. V blízkosti Jackie Brenstona, Raymonda Hilla a Willie Kizarta získávala představa Kings of Rhythm stále pevnější obrysy.

čtyři nahrávky v Memphisu

Na začátku března 1951 se Turnerovi hudebníci vydali do Memphisu k Samu Phillipsovi. V jeho Memphis Recording Service v Union Avenue nahráli čtyři skladby. Z pozdějšího vyprávění se nejčastěji vyjímá jediná, „Rocket 88“, píseň o Oldsmobilu, rychlosti, mladické chuti užívat si a automobilu jako předmětu touhy. V nahrávce se potkává Turnerovo boogie-woogie piano, saxofony Jackie Brenstona a Raymonda Hilla, bicí Willie Simse a nezvykle drsná kytara Willie Kizarta. Brenston zpívá tak, jako by s kapelou právě rozjel další noc v přeplněném klubu.