deska se na pultech objevila 9 měsíců po hudebníkově samostatné prvotině Plastic Ono Band a sám Lennon ji později označil za „Plastic Ono Band politý kečupem“. Zatímco syrové, nezhojenými dětskými traumaty prodchnuté písně sólového debutu nahrál z velké většiny jen s dvojicí spoluhráčů, německým výtvarníkem a baskytaristou Klausem Voormannem (o pár let dříve autorem obálky Revolveru) a Ringem za bicími, nová deska přinesla komparativně stravitelnější témata i hudební výraz a Lennon se při jejím vzniku obklopil o poznání početnějším ansámblem.

Tím kečupem měl na mysli hlavně smyčce zaznívající v polovině skladeb, o ty se postarali členové Newyorské filharmonie, zde označení jako Flux Fiddlers. Osvědčený basák i kamarád Voormann zůstal, Ringa nahradil jiný muž s paličkami, Alan White, Lennonův parťák už z prvního koncertu Plastic Ono Bandu na festivalu v Torontu v září 1969 a budoucí mnohaletý člen skupiny Yes. Ve dvou skladbách si zabubnoval Jim Keltner, studiový machr, který ve své generaci nahrával snad s každým. (A ještě předloni koncertoval v Praze s Bobem Dylanem.) Další výraznou postavu frekvencí k Imagine, pianistu Nicky Hopkinse, proslavila rozsáhlá spolupráce s Rolling Stones, Kinks a The Who, ale zahrál si i s Beatles, jmenovitě v singlové „Revolution“. A v pětici skladeb se objevil také George Harrison, ke spolupráci přizvaný po úspěšném newyorském jamování z února toho roku. Většina desky vznikla mezi koncem května a počátkem července 1971, nahrávání probíhalo v Lennonově domácím studiu v jeho sídle Tittenhurst Park a v newyorském Record Plant.