poslední severoamerickou šňůru, během níž zavítali do 13 měst v USA a do kanadského Toronta, poznamenalo napětí a výhrůžky, včetně hrozeb smrtí ze strany Ku-klux-klanu, kvůli Lennonovým výrokům z dubnového rozhovoru pro London Evening Standard, kde mimo jiné prohlásil, že se Beatles „stali populárnějšími než Ježíš“. Když je o něco později odvysílalo jedno americké rádio, v USA, zejména ve státech tzv. Bible Beltu, to rozpoutalo hysterii včetně rozhlasovými stanicemi organizovaných hromadných pálení jejich desek. Beatles se ale o život museli strachovat už dříve v průběhu roku.

poslední sezona

Svoji poslední koncertní sezónu zahájili jediným živým vystoupením na domácí půdě, 1. května 1966 během vyhlašování ankety časopisu NME v londýnské Wembley Areně. Zahráli pět písniček, kromě nich se této dobové obdobě Brit Awards představili i Rolling Stones, The Who či Yardbirds, při setu Beatles však kamery bohužel kvůli smluvním podmínkám zůstaly vypnuté.

Z evropských zemí tentokrát zamířili jen do Německa, živý účet na starém kontinentu symbolicky završili ve svém napůl domovském Hamburku. Na přelomu června a července následovala pětice koncertů v tokijské hale Budokan, původně judistickém svatostánku vybudovaném pro účely LOH 1964. Beatles zde namísto ječících davů hráli před relativně ukázněným publikem, byť se jejich japonská zastávka neobešla bez protestů proti znesvěcení haly dekadentní západní kulturou. 

woodstock ve Filipínách

Skutečný průšvih však přišel až na další asijské štaci, Filipínách. Zatímco v Severní Americe se tehdy diváci směli zdržovat pouze na tribunách a skupina hrála kdesi daleko od nich, v Manile padesátitisícový dav zaplnil i plochu národního fotbalového stadionu – George Harrison tu scenérii v Antologii přirovnal k Woodstocku. Bezpečnostní zajištění muselo být žalostné, ale samotná dvojice koncertů, odpolední a večerní, se ještě obešla bez maléru. Ten se vlastně odehrál už předtím, když skupina buď kvůli informačnímu šumu, nebo skutečné neochotě manažera Briana Epsteina domluvit něco takového zaspala a nedorazila na banket organizovaný prezidentovou manželkou Imeldou Marcosovou, během něhož se měla setkat i s malými dětmi, sirotky. Následně za to byli odsouzeni v televizním vysílání a od jejich pokojů zmizela jakákoli policejní ochrana. Filipínští řidiči najednou cestou na letiště záhadně zapomínali správnou trasu, voják na kruhovém objezdu posílal kolonu stále kolem dokola. A když po všem tom zdržování dorazili na letiště, tam už na ně číhal rozlícený dav, který je zasypal nejprve urážkami, poté kopanci a v několika případech i fackami. Celé odbavování strávili jako na pranýři a v letadle pak podle McCartneyho slov doslova líbali sedadla úlevou.

Tato zkušenost jimi silně otřásla a zásadně přispěla k rozhodnutí pověsit koncertování na hřebíček. Kromě toho se odvolávali na nemožnost zahrát odpovídajícím způsobem naživo svoji aktuální tvorbu – Revolver vyšel jen pár dní před začátkem americké šňůry, ale skupina z něj do repertoáru nezařadila jedinou skladbu, dokonce i předchozí Rubber Soul byl zastoupen pouhou dvojicí písniček. Nejnovější na turné hranou skladbou tak byla singlová Paperback Writer, ale její živé provedení, nejlépe zaznamenané na barevně nasnímaných japonských koncertech, dávalo Broukům za pravdu. Na nahrávce tak nadupané skladbě jako kdyby naživo úplně spadl řetěz – těžko říct, nakolik to bylo technickou stránkou věci a nakolik otráveností členů kapely živým vystupováním.

pódiová nechuť a konec v ystupování

Do Ameriky se jim po předchozích zkušenostech vůbec nechtělo, George to v jednom rozhovoru glosoval slovy „co budeme dělat teď? Teď si pojedeme nechat namlátit od Amíků“. To ještě netušil, jaká anabáze je tam čeká – zjevně vytočený Lennon se sice na úvodní tiskové konferenci neochotně omluvil, ale výhrůžky přicházely dál. Když během vystoupení v Memphisu (městě se silnou „základnou“ zakluxklenců) na jevišti vybuchla petarda, Beatles to považovali za výstřel, strnuli hrůzou a podle svědectví tiskového mluvčího Tonyho Barrowa se „v tu chvíli všichni okamžitě ohlédli po Johnovi“. Při prudkým deštěm poznamenaném vystoupení v St. Louis je ohrožovala a děsila pro změnu probíjející aparatura.

Když se dotrmáceli na poslední zastávku šňůry, rozhodnutí skoncovat s živým vystupováním už zřejmě bylo definitivní. V zákulisí Candlestick Parku je navštívila Joan Baez se sestrou a Beatles poté proletěli svým standardním programem o pouhých 11 skladbách, k němuž tentokrát Lennon v úplném závěru přidal krátký úryvek z In My Life. Až na zmařený pokus skupin fanoušků o vniknutí k pódiu během Nowhere Man se večer obešel bez incidentů. John si na jevišti udělal selfíčko na rozloučenou, atmosféru jejich koncertní labutí písně na svých snímcích zachytil také legendární hudební fotograf Jim Marshall.

Skupina spolu od onoho sanfranciského večera strávila ještě 3 roky a nahrála několik zásadních alb. Na jeviště se spolu však přes občasné náznaky – například kolem vydání White Alba byly ve hře nakonec nerealizované koncerty v londýnském Roundhouse – už nikdy nevrátili, pokud nepočítáte sice ikonické, ale pouze improvizované vystoupení během natáčení dokumentu Get Back, proslulé jako Koncert na střeše.

živé hraní členů Beatles 

A za jak dlouho se jednotliví Brouci vrátili k živému hraní alespoň každý zvlášť? Lennon si v prosinci 1968 při natáčení koncertního speciálu Rolling Stones střihl vystoupení se superskupinou The Dirty Mac, tvořenou kromě něj Keithem Richardem, Ericem Claptonem a Hendrixovým bubeníkem Mitchem Mitchellem, na opravdovém koncertě bez Beatles debutoval v září 1969, když na festivalu v Torontu představil svůj Plastic Ono Band. Nechuť k živému hraní ho tím nepřešla, do konce svých dnů odehrál koncertů jako šafránu. George se počátkem prosince 1969 na popud kamaráda Erica Claptona připojil k turné tehdy populární americké manželské dvojice Delaney and Bonnie, absolvoval s nimi několik britských zastávek a tři vystoupení v Kodani, hrál na samém kraji jeviště, pootočený k divákům bokem. Ringo po rozpadu Beatles poprvé naživo bubnoval během Georgeova Koncertu pro Bangladéš v srpnu 1971. A Paul, který za návrat slavné čtveřice ke koncertování plédoval nejvíc, si na návrat počkal nejdéle. S čerstvě založenými Wings debutoval až v únoru 1972 v Nottinghamu během tzv. Univerzitního turné.