v českém veřejném prostoru měl výjimečnou roli: byl průvodcem. Ne tribunem. Vytvářel podmínky, aby hudba promluvila sama – a aby posluchač slyšel i to, co se běžně ztratí v hluku doby.

Ještě před Antidiskotékami tu byla rozhlasová „Houpačka“ – pořad známý pod názvem Dvanáct na houpačce a jeho pozdějšími variantami, který uváděl společně se svou ženou Miroslavou Černou v letech 1964–1969. Na první pohled šlo o hitparádu. Ve skutečnosti to byla škola pozornosti. Výběr skladeb a jejich zasazování do souvislostí proměňovaly běžný rozhlasový formát v kulturní orientační bod. Houpačka ukazovala, že popová hudba není jen kulisa – je to jazyk své doby.

V téže době vznikají i knihy, které dnes fungují jako dokument toho, jak vážně bral populární hudbu. Zpěváci bez konzervatoře vyšli v roce 1966. Ve stejném roce publikoval s Miroslavou Černou titul Poplach kolem Beatles. O tři roky později následovaly Hvězdy světových mikrofonů. Nešlo o fanouškovské publikace. Šlo o pokus vzít populární hudbu vážně v prostředí, které k ní často přistupovalo buď s podezřením, nebo s povrchním nadšením.

Antidiskotéky se zrodily v roce 1969 po jeho odchodu z rozhlasu. To, co začalo jako alternativa k oficiálním médiím, se během sedmdesátých let rozvinulo v mimořádný kulturní fenomén. Putovní večery komentovaného poslechu nebyly jen o písních. Byly o souvislostech. O tom, že hudba může být zprávou ze světa, který není přístupný přes noviny ani televizi. A zároveň o tom, že i doma vzniká tvorba, která si zaslouží pozornost.

Autor je editor hudobného webu Černej pudink.