v době, kdy politiku i veřejný prostor opět ovládá tlak na loajalitu, názorové přitakání věrchušce a jednoduchá hesla určená k mobilizaci frustrace – a kdy se lež převléká za názor a cynismus za „realismus“ – působí Café Bleu jako tichý, ale neústupný protitah. Debut The Style Council připomíná, že odmítnout křik, zkratku a poslušnost nemusí být slabost, ale vědomé politické rozhodnutí.
Na začátku osmdesátých let se od popu očekávalo, že bude mít jasno. Že nabídne identitu, směr, postoj – a ideálně i řešení. Debut The Style Council z roku 1984, šel přesně opačným směrem. Ne proto, že by nevěděl, co chce říct, ale proto, že odmítl předstírat, že odpovědi už má. Paul Weller rozpustil kapelu The Jam, která zosobňovala energii, hněv a kontinuitu, a místo další kapitoly nabídl něco, co působilo jako přerušení dosavadního uměleckého jazyka. Café Bleu nebylo manifestem. Spíš rozmluvou – někdy váhavou, jindy nedořečenou. Hudba se tu nerozbíhá, ale sedá si ke stolu. Neútočí, nepřesvědčuje, nespěchá. A právě to mnohé posluchače i kritiky tehdy dráždilo nejvíc.
Deska je stylově neukotvená. Jazzové náznaky se potkávají s popem, instrumentální miniatury s písněmi, hostující hlasy s tichem. Nejde o jednotný styl ani o jeden dominantní hlas. Weller tu není všude, netlačí se do popředí, nepůsobí jako mluvčí hotové pravdy. Café Bleu stojí na rozhovoru – mezi nástroji, náladami, pochybnostmi. V době, která chtěla slyšet jasné sdělení, to znělo jako slabost.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.