na přelomu zimy a jara 1976 projíždí Tony Smith, manažer kapely Genesis, po londýnské příměstské dálnici. Šedá krajina mizí v rozmazaných pruzích, z malého kazetového přehrávače zní nová nahrávka – čerstvě dokončené album A Trick of the Tail. Hudba je hlasitá, soustředěná, naléhavá. Ne proto, aby ohromila, ale protože potřebuje odpověď.
U krajnice stojí promrzlý stopař. Manažer zastaví. Ne proto, že by chtěl sdílet radost s neznámým posluchačem, ale proto, že po měsících nejistoty potřebuje slyšet reakci někoho, kdo nemá důvod být shovívavý. Žádný vydavatel, rozhodně ne kolega z branže. Někdo zvenčí. Při hovoru o počasí Smith podvědomě podupává do rytmu. Nadšení je nakažlivé. „Promiňte,“ ozve se nakonec stopař, „tohle… to přece nemůžou být Genesis, že ne?“ Ujištění, že ano, že skutečně poslouchá nové Genesis, přináší oběma úlevu. Nezaujatý posluchač reaguje pozitivně. Měsíce nejistoty jsou pryč.
Ten příběh koloval mezi lidmi kolem kapely jako drobná legenda. Ne proto, že by byl výjimečný, ale protože vystihoval atmosféru okamžiku. Genesis právě vydali album, které mělo rozhodnout, zda budou pokračovat – a nechtěli slyšet verdikt z bezpečné vzdálenosti. Potřebovali ho slyšet hned, bez předsudků, bez sentimentu.
Byl to první test. Ne nové desky, ale samotné existence skupiny.
před publikem
Když Genesis o pár týdnů později vstoupili do foyer newyorského hotelu St. Moritz, nebyli to vítězové. Byla to kapela, která potřebovala slyšet reakce publika dřív, než sama sobě uvěří. „Je to teď víc koncert než divadlo,“ poznamenal tehdy manažer Tony Smith. Nebyla to fráze, spíš diagnóza. V Beacon Theatre se ten večer nestalo nic dramatického – a právě to bylo rozhodující. Žádné výkřiky „kde je Peter“, žádné demonstrativní útěky uličkou po první skladbě. Když zazněla Dance on a Volcano, publikum neznejistělo. Zatleskalo. A s tím potleskem se cosi uvolnilo.
„Jakmile jsme zpátky na pódiu, přestává být odchod Petera důležitý,“ řekl tehdy Tony Banks. „Kapela je tady. Nemyslíte na to, co bylo.“ Odchod Petera Gabriela totiž Genesis nezbavil hlasu ani fantazie. Zbavil je komfortu. Najednou už nebylo možné „schovat se“ za jednu postavu. Jak později trefně poznamenal Phil Collins, dřív se dalo spolehnout, že Peter špatný večer zachrání. Teď museli být osobnostmi všichni.
jazyk alba A Trick of the Tail
Odpověď na otázku jak dál přišla už v polovině února 1976. A Trick of the Tail nepůsobilo jako gesto vzdoru ani jako snaha zaplnit prázdné místo. Spíš jako klidné, soustředěné album, které odmítá hrát roli „důkazu“. Zásadní nebylo jen to, že Genesis pokračují, ale jakým jazykem to říkají.
Už úvodní „Dance on a Volcano“ je programová skladba. Nezačíná bombasticky, ale vrstvením: rytmické napětí, melodická zdrženlivost, postupné rozvíjení motivů. Hudba se nehádá s minulostí, jen ji nechává odeznít. Když se tahle skladba stala i prvním číslem koncertů, nebyla to náhoda – sloužila jako lakmusový papírek. Publikum si během několika minut uvědomilo, že se nevrátila „kapela bez Gabriela“, ale kapela, která se naučila mluvit jiným tónem.
Titulní A Trick of the Tail pak nabízí klíčovou metaforu celého alba. Příběh o bytosti vyhnané ze svého světa, která zůstává mezi dvěma řády, nepůsobí jako náhradní gabrielovská pohádka, ale jako jemně posunuté zrcadlo situace kapely. Collinsův hlas tu není teatrální, ale vypravěčský; zmizely masky, přibylo více lidské blízkosti. Nejde o exhibici, ale o ukotvení důvěry.
Tvrdší Squonk ukazuje, že Genesis nepřesunuli energii z pódia do studia proto, aby zjemnili výraz. Naopak: agrese je tu koncentrovanější, přesnější, zbavená ornamentu. A instrumentální Los Endos celé gesto uzavírá krátkým návratem k Supper’s Ready: ne jako nostalgii, ale jako tiché rozloučení. Minulost je přiznaná – a tím uzavřená.
wind & Wuthering: zatajený dech
Bylo to v poněkud nepravděpodobném prostředí – ve sklepě taneční školy Una Billings v Shepherd’s Bush –, kde se zrodilo partnerství, které v létě 1976 nadchne bubenické fajnšmekry po celé Británii. Phil Collins a Bill Bruford ve stejné kapele. Znovuzrození Genesis. „Už nějakou dobu jsme spolu blbli v Brand X,“ vzpomíná Bruford. „Phil pořád mluvil o tom, že bude zpívat a potřebuje bubeníka na koncerty. Tak jsem mu řekl: Proč se nezeptáš mě, ty blbečku? A on řekl: Jo.“
Teprve koncerty ukázaly, jak hluboký posun se odehrál uvnitř. S Brufordovou pomocí, a s bohatou zkušeností z bubnování s Yes a King Crimson, se těžiště ještě víc přesunulo k rytmu a kolektivní souhře. „Nejsem tu proto, abych je popletl,“ prohlásil Bruford. „Po šesti, sedmi letech mají jasnou představu, kam chtějí jít. A rozhodně jim do toho nebude kecat nějaký najatý bubeník.“ Teatrálnost, kdysi soustředěná do jedné postavy, se rozpustila v hudbě samotné. Genesis přestali být „kapelou s frontmanem“ a stali se znovu skupinou čtyř rovnocenných hlasů.
Na konci roku 1976 pak přišlo druhé album – Wind & Wuthering. Pokud bylo A Trick of the Tail nadechnutím, Wind & Wuthering působí jako okamžik, kdy se dech zadrží. Deska méně přítomná, temnější, náročnější. Nevnucuje se. Odhaluje se pomalu, s každým dalším poslechem.
Už Eleventh Earl of Mar naznačuje posun: rytmicky členitá skladba pracuje s napětím jinak než dřív, rozkládá energii do vnitřního pulsu. Skutečným těžištěm alba se však stává One for the Vine Tonyho Bankse. Dlouhá, trpělivě budovaná skladba nevystavuje drama na efektech, ale na rozhodnutí vydržet. Závěrečné spojení instrumentálního doznívání Unquiet slumbers for sleepers...in that quiet earth s Afterglow“nepůsobí jako vyvrcholení, spíš jako zhasnutí světel po dlouhém dni. Album nekončí triumfem, ale tichem.
Při pohledu zpět je zřejmé, že rok 1976 nebyl pro Genesis krizí, ale přechodem. A Trick of the Tail obnovilo důvěru – v kapelu i v publikum. Wind & Wuthering ji už neřeší. Bere ji jako danou.
Možná právě proto obě desky zestárly tak důstojně. Společně s následujícím výtečným dokumentem koncertních šňůr s tímto materiálem Seconds Out to nejsou alba velkých gest. Jsou o soustředění, o důvěře v hudbu a o odvaze pokračovat bez jistoty, že někdo zatleská. A v tom je jejich tichá síla – i důvod, proč se k nim má smysl vracet po padesáti letech.
Autor je editor hudobného webu www.cernejpudink.cz