Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Talk Talk a právo nezahrať ďalšiu notu

.radek Plichta .kultúra

„Než zahrajete dvě noty, naučte se, jak zahrát jednu. A tu jednu nehrajte, pokud k tomu nebudete mít důvod.“ Ten výrok anglického zpěváka Marka Hollise a klíčové postavy skupiny Talk Talk zní jako hudební rada, ale ve skutečnosti míří jinam. Je to věta o zodpovědnosti za gesto. O tom, že možnost ještě neznamená nutnost. A že zdrženlivost není slabost, ale volba.

Talk Talk a právo nezahrať ďalšiu notu WIKIMEDIA COMMONS

v popu – a nejen v něm – se většinou předpokládá opak než střídmost. Více nápadů, více zaznamenaných stop, více slov, více přítomnosti. Rozšiřování jako přirozený pohyb. Přidávání jako důkaz vitality.

Hollis a jeho spoluhráči zvolili opačný směr. Ne náhle, ne efektně, ale s vytrvalostí, která je z dnešního pohledu téměř nepochopitelná. Místo expanze přišla kontrakce. Místo vysvětlování ticho. Místo jistoty otázka, zda má další krok vůbec smysl. Pop pro ně nebyl nepřítelem. Byl to jazyk, který se nejprve naučili používat. Písně, struktury, rytmus doby – všechno to fungovalo. Právě proto se od toho dalo odejít bez pózy a bez resentimentu. Když Talk Talk začali formu opouštět, nepůsobili jako kapela v revoltě. Spíš jako někdo, kdo si uvědomil, že další věta by už byla nadbytečná.

Je lákavé to srovnávat s jinými příběhy moderního popu. Třeba s kapelou The Beatles, která rozkládala pop zevnitř – vrstvila, experimentovala, rozšiřovala studio do podoby laboratoře. Talk Talk šli jinudy. Ne rozklad, ale ústup. Ne víc možností, ale méně nároků. Zatímco Beatles hledali svobodu v otevření všech dveří, Talk Talk ji našli v tom, že některé zůstaly zavřené.

Mezi lety 1986 a 1991 se ten pohyb stal zřetelným. Ne jako „vývoj stylu“, ale jako změna měřítka. Píseň přestala být cílem. Stala se jedním z prostředků, jak udržet napětí mezi zvukem a tichem. Hudba se zpomalila, zřídla, začala počítat s prostorem – s tím, co se děje mezi tóny, s váháním, s chybou, s materiálností zvuku. Studio se proměnilo z výrobní haly v úkryt. Čas přestal být plánem.

V tomhle světle nepůsobí pozdní nahrávky Talk Talk jako „experimenty“, ale jako praktická etika práce. Hrát jen to, co má důvod zaznít. Nechat zaznít chybu, pokud nese význam. Připustit, že ticho není prázdné místo, ale aktivní součást celku. A hlavně: nepokračovat jen proto, že se to očekává.

ticho

Když se pak hlavní tvůrčí hlas kapely stáhl i z veřejného prostoru, nebylo to gesto porážky ani romantického zmizení. Spíš důslednost. Mark Hollis nikdy nemluvil o hudbě jako o kariéře, ale jako o časově omezené potřebě něco vyslovit. Jakmile bylo řečeno, nebyl důvod mluvit dál. V prostředí, kde se úspěch často měří schopností udržet se v oběhu, je to postoj téměř provokativní.

Dnes se Talk Talk objevují v seznamech hudebních inovátorů, v poznámkách pod čarou dějin moderní hudby, v kontextech, které zdůrazňují jejich „dopad“. To všechno je pravda, ale není to podstatné. Důležitější je, že jejich hudba nabízí model chování, který přesahuje hudbu samotnou. Učí pracovat s mírou. S rozhodnutím nic nepřidat. S vědomím, že ne každá možnost musí být využita.

A možná právě proto dává smysl připomenout si dnes, bez sentimentu a bez pietních gest, že je to už 35 let od chvíle, kdy se Talk Talk rozešli. Ne jako konec, který by bylo třeba oplakávat, ale jako připomínku volby. Že někdy je nejsilnějším krokem ten, který se rozhodne nezaznít.

Autor je editor hudobného webu Černej pudink.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia | Zobraziť
.posledné
.neprehliadnite