když zemře Bob Weir (1947–2026), není to zpráva, která by zastavila den. Spíš ho nenápadně zpomalí. Weir nebyl nejviditelnější tváří Grateful Dead ani hlasem vzrušení. Byl jejich pevným bodem – hudebníkem, bez něhož by se kapela, založená na volnosti a improvizaci, jen těžko udržela pohromadě.
Sólová kariéra je stará jako hudba sama. Od dávných chorálů přes Louise Armstronga, který nemohl zůstat v jedné sestavě, až po Franka Sinatru odcházejícího z orchestru Tommyho Dorseyho. Konec šedesátých let ale tuhle tradici proměnil v lavinu. Kapely se štěpily, hudebníci zkoušeli krátké výlety i delší úniky, nahrávací společnosti investovaly do nápadů, které by ještě o pár let dřív neprošly. LP deska byla otevřeným polem. Nikdo nevěděl, co se chytí – a právě proto se zkoušelo všechno.
Z téhle doby zůstaly desky, které dnes bereme jako samozřejmou součást hudebního kánonu: If I Could Only Remember My Name Davida Crosbyho,The Madcap Laughs Syda Barretta nebo Oar Skipa Spence. A také album, které se tváří jako sólové, ale ve skutečnosti je portrétem kolektivu v plné síle.
Ace vyšlo v roce 1972. Warner Brothers tehdy dal členům Grateful Dead volnost k individuálním projektům a Weir ji využil po svém. Všechny písně nazpíval on, většinu složil – ale nahrála je celá kapela. Sólové album, které sólovým albem vlastně není. Spíš výřez z jedné fáze Dead, kdy všechno fungovalo a nic nebylo definitivní.
Jak Ace slyšíte, záleží na tom, co si myslíte o Grateful Dead na začátku sedmdesátých let. Kritici se tehdy snažili desku zasadit do linie alb Workingman’s Dead a American Beauty. Není to úplně přesné, ale směr je zřejmý. Písně jako Cassidy, Looks Like Rain nebo Black-Throated Wind patří k Weirovu nejlepšímu materiálu – ne proto, že by byly bezchybné, ale protože se dokázaly měnit. Na pódiu rostly a dýchaly.
Rockovější kusy dnes působí spíš jako dokument doby. One More Saturday Night nebo studiová verze Playing in the Band znějí strnule, jako by ještě nevěděly, čím se mají stát. Paradoxně právě tyhle skladby se později proměnily v koncertní pilíře. Dead byli kapela, která potřebovala čas a prostor. Studio bylo jen jednou ze zastávek.
Jsou tu i momenty, které dnes slyšíme jinak než tehdy. „Mexicali Blues“ zní problematicky a není důvod to přecházet. Některé texty patří své době – a právě tím dnes vyčnívají. Ne jako provokace, ale jako připomínka, že otevřenost a svoboda nejsou automaticky zárukou citlivosti. Weir v tomhle ohledu nebyl výjimkou, spíš obrazem prostředí, z něhož vzešel.
Přes tyhle výhrady zůstává Ace klíčovým bodem. Je to poslední studiové album Dead u Warner Brothers a zároveň zásobárna písní, které žily dál. Spolupráce Weira s Johnem Perrym Barlowem a Robertem Hunterem vytvořila repertoár, jenž se stal páteří koncertů. Stačí otevřít záznamy z evropského turné 1972 a slyšíte, jak se tyhle skladby večer co večer rozpínají.
Bob Weir nikdy nebyl hudebníkem jednoho gesta. Jeho síla byla v kontinuitě. V rytmické kytaře, která nebyla ani doprovodem, ani sólem, ale strukturou. V hlase, který nesliboval vytržení, spíš jistotu. V ochotě zůstat v kapele, která se vyhýbala pevným tvarům – a přesto je někdo musel hlídat.
Když dnes mluvíme o Grateful Dead, mluvíme o komunitě, rituálu a otevřeném tvaru. Weir byl jeho tichým strážcem. Ne frontmanem, spíš navigátorem. Učil, že hudba může být dlouhá a otevřená, a přesto přesná. Byl muzikantem, který nemusel stát v čele, aby byl nepostradatelný. Jeho písně zůstávají – a s nimi i pocit, že hudba může pokračovat dál.