Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Album Rubber Soul bol pre Beatles veľkým skokom k nesmrteľnosti

.vít Mlejnek .kultúra

Před šedesáti lety, 3. prosince 1965, vyšlo v pořadí šesté studiové LP The Beatles, album pojmenované poněkud záhadně Rubber Soul. Název lze doslova přeložit jako Gumová duše, foneticky i jako gumová podrážka („sole“), ale skupina měla na mysli spíše inspiraci zaoceánskými hudebními styly a sebekriticky i nedostatek vlastní autenticity při zahrávání si s nimi – tentokrát tedy podle vlastního názoru vytvořili takový „Gumový ( = hračkový) soul“.

Album Rubber Soul bol pre Beatles veľkým skokom k nesmrteľnosti

po letním severoamerickém turné, památném zejména díky rekordně navštívenému koncertu na newyorském Shea Stadium, si Brouci dali krátkou pauzu, ve studiích na Abbey Road se znovu sešli 12. října 1965 a kolekci nahráli za necelý měsíc, poslední klapka padla 11. listopadu. Avšak i to – zašít se na měsíc do studia bez nutnosti plnit jakékoli jiné závazky – pro ně znamenalo dosud nepoznaný luxus, který se plně projevil ve čtrnácti skladbách vmáčknutých do stopáže necelých 35 minut. 

kapela znovu zvýšila laťku.

Prapůvodní inspirací pro Paulovu elegantní „Michelle“ byla autorova juvenilní záliba hrát na večírcích na kytaru a k tomu zpívat hatmatilkou připomínající francouzštinu. „Myslel jsem si, že ženy budou chtít spát s někým, kdo nosí černý rolák a zpívá francouzsky," vzpomínal v jednom nedávném rozhovoru. „A chtěly?“ sondoval moderátor. „Ne!“ zakončil vtipnou konverzaci McCartney. Na nahrávce by mu kašírovaná franština už neprošla, na pomoc byla tedy povolána manželka Paulova i Johnova kamaráda z dětství a dospívání Ivana Vaughana Janine, učitelka francouzštiny. Dodala příslušnou krátkou pasáž textu, v překladu „Michelle, má krásko – ta slova spolu tak skvěle ladí“, a McCartney se prý později zasadil o to, aby za svůj příspěvek dostala jistou tantiému. Vaughan býval také příležitostným členem zárodku Beatles, ještě když si říkali The Quarrymen, jeho historická role však spočívala v něčem jiném, než v drnkání na improvizovanou, podomácku vyrobenou basu na školních tancovačkách: byl to právě on, kdo jednoho letního dne roku 1957 seznámil tehdy šestnáctiletého Johna s patnáctiletým Paulem

Johnovou odpovědí na Michelle byla jednoznačně Girl s explicitně uvzdychanými refrény a slovem „tit“ (prs) opakovaným v doprovodných vokálech. V dylanovce „Norwegian Wood“ šel Lennon na žánr milostné písně zase trochu jinak. 

Vypráví v ní o známosti na jednu noc, která jej do svého soukromí naláká se slovy, že mu ukáže svůj pokoj, obložený kvalitním norským dřevem. Pointa je lennonovsky brutální: „Když jsem se probudil, byl jsem sám – ten ptáček odletěl. A tak jsem rozdělal oheň. No není to dobrý, to norský dřevo?“ V nahrávce slyšíme i indický nástroj sitár, na který hraje George Harrison, poprvé u Beatles a pravděpodobně v západní popové hudbě vůbec.

Tklivou Nowhere Man prostupuje jeho nespokojenost ze života ve venkovském sídle, které si po úspěchu Beatles pořídil, i první náznaky odcizení v manželství s první ženou Cynthií. „Člověk odnikud, co vysedává ve své zemi nikoho – není trochu jako ty a já?“ Úplným vrcholem jeho skladatelské dráhy k tomu datu je ovšem nádherná In My Life, píseň nápadně nostalgická na poměry autora, který čerstvě oslavil teprve pětadvacáté narozeniny: „Jsou místa, která si budu pamatovat celý život, i když se některá změnila". 

Producent George Martin skladbu skvěle vypointoval vlastnoručně zahraným neobarokním klavírním sólem. Závěrečnou píseň alba, zlověstně nazvanou Run For Your Life (Utíkej o život) pohánějí úplně jiné emoce, zvláště pak ta, s jejímž zvládáním měl vznětlivý John odjakživa potíže: žárlivost. „Radši bych tě viděl mrtvou, holka, než s jiným chlapem.“ Později, to už v době vztahu s Yoko Ono a pod jejím feministickým vlivem, se za tato slova dokonce omluvil.

Vztahové praskliny zřejmě ve svých skladbách řešil i McCartney, byť navenek se svojí tehdejší přítelkyní Jane Asherovou tvořili dokonalý pár – on člen nejslavnější skupiny světa, ona krásná a hojně obsazovaná divadelní i filmová herečka. Jenže v písničkách jako I’m Looking Through You („myslel jsem si, že tě znám, jenže co jsem vůbec věděl?“) nebo You Won’t See Me (když ti volám, máš věčně obsazeno, mám toho po krk, nechovej se jak malá“) nám dává zahlédnout méně idylický obrázek. Rozvernější tvář McCartney nabízí v úvodní písni alba, rovněž trošku dvojmyslně nazvané Drive My Car („můžeš jezdit v mý káře, zlato“). Byl to skvěle šlapající kousek jako stvořený pro koncerty, jenomže Beatles skladbu pohříchu nikdy naživo nezahráli.

konec živého hraní

Skupina sice přímo v den vydání alba vyrazila na svoje vůbec poslední domácí turné, ale po něm už na britské půdě kromě specifického Koncertu na střeše v lednu 1969 zahráli pouze jednou, 1. května 1966. Bylo to ve ve Wembley Areně, sportovní hale v těsném sousedství slavného fotbalového stadionu, během vyhlašování výroční ankety časopisu New Musical Express, tehdejší obdobě Brit Awards. Na stejné události vystoupili také Rolling Stones nebo The Who, ovšem set Beatles nebyl kvůli sporu ohledně podmínek filmován, kamery je zachytily pouze při přebírání cen. To, co by dnes bylo nedocenitelným archivním dědictvím, tak vůbec nevzniklo. Na šňůře z prosince 1965 Beatles zavítali do osmi britských měst, zahráli v devíti různých sálech a jejich setlist tvořilo pouhých 11 skladeb, přičemž jen dvě pocházely z novinkového alba – již zmíněná Johnova Nowhere Man a jeden z dvojice autorských příspěvků George Harrisona, If I Needed Someone. Žádný filmový záznam nevznikl ani z těchto koncertů, pozapomenuté turné tak dokumentují jen fotografie. Z příštího alba Revolver už skupina do živého repertoáru nezařadí nic, s odkazem na technickou náročnost odpovídajícího jevištního provedení stále komplexnějších skladeb. Nejaktuálnější písničkou hranou během jejich posledních koncertů v Evropě, Asii a Severní Americe v červnu až srpnu 1966 tak bude singl Paperback Writer vydaný v květnu toho roku.

Album Rubber Soul znamenalo také jedno loučení, obálku totiž naposledy ve službách skupiny nafotil Robert Freeman, autor obalů jejich předcházejících čtyř LP, With the Beatles, A Hard Day´s Night, Beatles For Sale a Help! Jeho návrh na obálku Revolveru již kapela odmítne a místo něj dostane přednost vize – koláž kreseb a fotografií – německého výtvarníka Klause Voormanna, jejich kamaráda už z hamburských časů a později baskytaristy Lennonova Plastic Ono Bandu.

Není nijak překvapivé, že album okamžitě zamířilo na vrchol žebříčků ve Velké Británii i spoustě jiných zemí, ačkoli na americkém vydání některé skladby chyběly a nahradilo je několik jiných – ke sjednocení dojde až od desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Rubber Soul se pravidelně objevuje v nejrůznějších seznamech nejlepších alb všech dob, byť ne na tak prominentních příčkách jako Seržant Pepř či Abbey Road, a plným právem: Jeho přetrvávajícím odkazem je, že Beatles jím ve své době významně přispěli k legitimizaci samotného pojmu „popové album“ jakožto s plnou vážností přijímaného, respektovaného uměleckého díla. A také díla, které může být žánrově pestré, neboť tvůrčí kolektiv označovaný jako „popová kapela“ se ani zdaleka nemusí omezovat na jeden styl či škatulkovitý „sound“. Oba tyto koncepty Beatles ještě prohloubí na svém nadcházejícím počinu, LP Revolver ze srpna 1966. 

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia | Zobraziť
.posledné
.neprehliadnite