po letním severoamerickém turné, památném zejména díky rekordně navštívenému koncertu na newyorském Shea Stadium, si Brouci dali krátkou pauzu, ve studiích na Abbey Road se znovu sešli 12. října 1965 a kolekci nahráli za necelý měsíc, poslední klapka padla 11. listopadu. Avšak i to – zašít se na měsíc do studia bez nutnosti plnit jakékoli jiné závazky – pro ně znamenalo dosud nepoznaný luxus, který se plně projevil ve čtrnácti skladbách vmáčknutých do stopáže necelých 35 minut. 

kapela znovu zvýšila laťku.

Prapůvodní inspirací pro Paulovu elegantní „Michelle“ byla autorova juvenilní záliba hrát na večírcích na kytaru a k tomu zpívat hatmatilkou připomínající francouzštinu. „Myslel jsem si, že ženy budou chtít spát s někým, kdo nosí černý rolák a zpívá francouzsky," vzpomínal v jednom nedávném rozhovoru. „A chtěly?“ sondoval moderátor. „Ne!“ zakončil vtipnou konverzaci McCartney. Na nahrávce by mu kašírovaná franština už neprošla, na pomoc byla tedy povolána manželka Paulova i Johnova kamaráda z dětství a dospívání Ivana Vaughana Janine, učitelka francouzštiny. Dodala příslušnou krátkou pasáž textu, v překladu „Michelle, má krásko – ta slova spolu tak skvěle ladí“, a McCartney se prý později zasadil o to, aby za svůj příspěvek dostala jistou tantiému. Vaughan býval také příležitostným členem zárodku Beatles, ještě když si říkali The Quarrymen, jeho historická role však spočívala v něčem jiném, než v drnkání na improvizovanou, podomácku vyrobenou basu na školních tancovačkách: byl to právě on, kdo jednoho letního dne roku 1957 seznámil tehdy šestnáctiletého Johna s patnáctiletým Paulem

Johnovou odpovědí na Michelle byla jednoznačně Girl s explicitně uvzdychanými refrény a slovem „tit“ (prs) opakovaným v doprovodných vokálech. V dylanovce „Norwegian Wood“ šel Lennon na žánr milostné písně zase trochu jinak. 

Vypráví v ní o známosti na jednu noc, která jej do svého soukromí naláká se slovy, že mu ukáže svůj pokoj, obložený kvalitním norským dřevem. Pointa je lennonovsky brutální: „Když jsem se probudil, byl jsem sám – ten ptáček odletěl. A tak jsem rozdělal oheň. No není to dobrý, to norský dřevo?“ V nahrávce slyšíme i indický nástroj sitár, na který hraje George Harrison, poprvé u Beatles a pravděpodobně v západní popové hudbě vůbec.

Tklivou Nowhere Man prostupuje jeho nespokojenost ze života ve venkovském sídle, které si po úspěchu Beatles pořídil, i první náznaky odcizení v manželství s první ženou Cynthií. „Člověk odnikud, co vysedává ve své zemi nikoho – není trochu jako ty a já?“ Úplným vrcholem jeho skladatelské dráhy k tomu datu je ovšem nádherná In My Life, píseň nápadně nostalgická na poměry autora, který čerstvě oslavil teprve pětadvacáté narozeniny: „Jsou místa, která si budu pamatovat celý život, i když se některá změnila". 

Producent George Martin skladbu skvěle vypointoval vlastnoručně zahraným neobarokním klavírním sólem. Závěrečnou píseň alba, zlověstně nazvanou Run For Your Life (Utíkej o život) pohánějí úplně jiné emoce, zvláště pak ta, s jejímž zvládáním měl vznětlivý John odjakživa potíže: žárlivost. „Radši bych tě viděl mrtvou, holka, než s jiným chlapem.“ Později, to už v době vztahu s Yoko Ono a pod jejím feministickým vlivem, se za tato slova dokonce omluvil.