nejnovější album originálních skladeb, Walls And Bridges, neslo datum 4. října 1974. V březnu 1975 se objevil i na Bowieho albu Young Americans ve společné skladbě Fame a zdálo se, že jeho sólová kariéra jede jako po drátkách. Jenže John šlápl na brzdu.
Šoubyznys jej možná prostě omrzel, avšak hlavní důvod jeho prodlouženého sabatiklu byl ryze osobní. Manželé Lennonovi se k sobě po asi rok a půl trvající krizi a odluce vrátili a 9. října 1975, přesně na Johnovi 35. narozeniny, se jim narodil „vymodlený“ syn Sean, Yoko tehdy bylo již 42 let. John na jaře 1976 ještě pomohl Ringovi s nahráním docela příhodně pojmenované písně ,Cookin‘ (In the Kitchen Of Love) (Vaření v kuchyni lásky), pak se ze studií na více než čtyři roky stáhl. Nechtěl opakovat příběh své první otcovské zkušenosti. Jeho starší syn Julian (z Johnova prvního manželství) přišel na svět v roce 1963, Lennon jej uprostřed zuřící beatlemánie skoro neviděl a k chlapci i v pozdějších letech těžko hledal cestu. Sám John svého otce téměř nepoznal, po většinu dětství a dospívání jej vychovávali teta se strýcem. Paul McCartney, jenž oproti tomu pocházel z harmonického rodinného prostředí, s malým Julesem dokázal blbnout jako zábavný strýček a Lennon se jej prý občas se směsí smutku a závisti ptal: „Jak to děláš?“ Když se John a jeho první žena Cynthia rozváděli, Paul na toho posmutnělého pětiletého kluka myslel a napsal pro něj písničku „Hey Jules“, jejíž název poté jen trošku zakamufloval do podoby, v níž ji zná celý svět: Hey Jude.
Tentokrát si tedy John naordinoval řádnou rodičovskou dovolenou. Po letech bojů s americkými imigračními úřady, které se jej v první polovině 70. let pokoušely vyhostit, oficiálně kvůli drogovým deliktům, ale spíše pro jeho často až radikální politický aktivismus, rovněž získal zelenou kartu, povolení k trvalému pobytu a předstupeň udělení amerického občanství, jež měl obdržet někdy počátkem 80. let. Lennonovi v tomto období hojně cestovali – k rodině Yoko do Japonska, do Egypta či na Bermudy, ale to vše mělo čistě soukromý ráz. Jak dnes víme, písně psal a nahrával dál, byť jen podomácku. Netušil, že tři z nich o desítky let později dokončí jeho někdejší kolegové a kamarádi z Beatles.
Když hovoříme o kamarádech z Beatles, Johna prý k návratu do studia nakopla mimo jiné McCartneyho hitovka Coming Up, která sice na albu McCartney II vyšla až v květnu 1980, kdy jeho rozhodnutí dávno padlo, ale v živé verzi a ještě pod hlavičkou Wings se na singlu objevila už o něco dříve a dobyla vrchol amerického singlového žebříčku. Lennon písničku údajně poprvé slyšel z rádia během jízdy taxíkem a rozjařeně ji okomentoval slovy „ten zatracenej McCartney!“. Hudba těch dvou z roku 1980 přináší zajímavé a pro někoho i překvapivé srovnání. Zatímco McCartney rozverně experimentoval se syntezátory a inspiroval se u Devo či Talking Heads, John byl ve své tvorbě o poznání konzervativnější a nostalgičtější. Album vzniklo mezi srpnem a říjnem 1980 v newyorském studiu The Hit Factory a kromě samotných Johna a Yoko je produkoval Jack Douglas, známý především dlouholetou, dřívější i pozdější, spoluprací se skupinou Aerosmith.
Úvodní (Just Like) Starting Over, Johnův manifest chuti do nových začátků, citovala Elvise, oslavná Woman se plavila ve vodách středního proudu, a i proto je to dnes pohříchu snad jediná (kromě vánočního období a nevyhnutelné Happy Xmas) Lennonova sólová skladba zaznívající pravidelně i v českém rozhlasovém éteru.
Křehká Beautiful Boy je jeho vyznáním otcovské lásky s nadčasovými slovy: „Život je to, co se ti děje, zatímco máš tolik práce s jinými plány". V jiném vrcholu alba, naopak frustrovaně znějící I’m Losing You, se Lennon patrně vrací k období, kdy se jeho vztah s Yoko rozpadal: „V pokoji kohosi cizího, na sklonku odpoledne – co tady sakra vůbec dělám?“ A v introspektivní Watching the Wheels pro změnu vzpomíná na dny, kdy se za ním do jeho newyorského doupěte stavovali hudební kolegové a přátelé, třeba Mick Jagger, a snažili se jej vytáhnout zpátky do světel reflektorů: „Lidi říkají, že jsem se snad musel zbláznit (…) Koukají na mě tak nějak divně – vážně jsi šťastnej, když už nejsi na hřišti? Ale mně se prostě líbí sedět tu a dívat se, jak se kruhy točí kolem dokola.“ Mnohé příznivce v době vydaní alba překvapilo a zklamalo, že Lennon po tak dlouhé odmlce nabídl pouze sedm vlastních skladeb, zbytek patřil kompozicích Yoko, jež se ale na albu uměla představit jako ta progresivnější a odvážnější z manželského páru – třeba v novovlnné Kiss Kiss Kiss končící předstíraným (?) orgasmem. Při poslechu v práci dejte pozor na správně zapojená sluchátka.
John každopádně už pracoval na další várce skladeb. Při večerním návratu z jedné z těchto frekvencí jej přímo na chodníku před jeho bytem zastřelil pomatený fanoušek – rezidenční dům Dakota na okraji Central Parku, kde režisér Roman Polanski natočil slavný horor Rosemary má děťátko a už na přelomu 19. a 20. století se tu údajně scházeli okultisté, si připsal další temnou kapitolu své pohnuté historie. Když album, zakončené jinou ze skladeb od Yoko, „Hard Times Are Over“ (Těžké časy jsou pryč), 17. listopadu 1980 vycházelo, do osudného 8. prosince zbývalo 21 dnů.
Johnova nesmyslná smrt změnila i osud samotného LP – v USA i Británii debutovalo až ve třetí desítce žebříčků, na jejich vrchol dospělo teprve po tragické události. Rovněž původní recenze byly přinejlepším vlažné, kolekci vyčítaly přílišnou sentimentalitu, ovšem poté byla deska nominována na Album roku na cenách Grammy a gramofonek si v ní opravdu připsala. To se z ostatních ex-Beatlů (a jako jedinému ještě za života) podařilo pouze George Harrisonovi s jeho průkopnickým charitativním Koncertem pro Bangladéš v roce 1971. Písně, jež John na podzim 1980 stihl alespoň částečně dokončit, vyšly posmrtně na albu nazvaném Milk and Honey v lednu 1984.
Lennon přišel o život v pouhých čtyřiceti letech a v kolektivní paměti tak zamrzl věčně mladý. Na slabší momenty jeho sólové dráhy se zapomnělo, stejně jako na některé z jeho méně uvážených výroků. Nedostal šanci vydávat nová alba jako padesátník, sedmdesátník či dokonce osmdesátník – a poté třeba i čelit sžíravé kritice či pochybám, jestli by to „dědek“ už neměl zabalit. Pro nás, posluchače, to znamená nenahraditelnou ztrátu. Ty desky by tu zkrátka byly a my bychom je mohli oslavovat či zavrhovat stejně nezatíženě jako někdo, kdo si Double Fantasy pustil 8. prosince 1980 za soumraku.