jeho dcera Hana napsala na sociální sítě: „Žádné zlo, které na něj v jeho pohnutém životě mířilo, na něm nezanechalo nejmenší otisk. Zůstal neochvějně dobrým a laskavým člověkem. Nikdy si nestěžoval, nikdy nešířil ani náznak nenávisti, natož pomsty. Byl to ten nejhodnější táta, kterého si člověk může přát. Odešel… A v něm i jeden z posledních pamětníků šíleného minulého století. Ale napsal o tom dost, aby paměť národa, který miloval, a jehož hlasem se cítil být, zůstala zachována.“
To můžu jen potvrdit. Od první vteřiny, kdy jsme se poznali, musel člověk vnímat jeho vlídnost, laskavost i zvláštní šibalství. Náš společný kamarád Ludvík Vaculík Ivana označoval jako odborného spisovatele. „Já nejsu, Bréťo, žádný profesionální spisovatel. Ivan Klíma nebo Pavel Kohout, to jsou spisovatelé. Ivan vstane, sedne v devět ráno k počítači a do jedné píše. On chodí poctivě k tomu stroji, jak do práce. Já píšu jenom z potřeby duševní hygieny. Vysvleču to ze sebe, jak zpocené pyžamo.“ Z onoho zářivého souhvězdí spisovatelů, jejichž dílo a osudy ovlivnila šedesátá léta, stejně jako oni ovlivnili ony roky a život československé společnosti, žije už jen devadesáti sedmiletý Pavel Kohout.
První Ivanou knihou, kterou jsem četl, byly „Moje první lásky“, vydané v ´68 Publishers v Torontu, dílo jemné, s hořkým humorem, poutavé vypravěčství. To byla doba Ivanova zákazu, vyřazení jeho děl z knihoven. Vždycky mě fascinovalo, že Ivan nepodepsal Chartu 77, ale naplno se účastnil disidentského života. Vydával samizdat, účastnil se nejrůznějších chartistických akcí, bytových seminářů a čtení, tzv. Kvartálů zakázaných spisovatelů, byl mezi skupinou intelektuálů, kteří se ozvali a postavili za zatčené a odsouzené členy českého undergroundu. Nechal se otravovat StB. Prodával kapry, pracoval jako zeměměřič, sanitář, metař a poslíček. To byla jeho zlatá řemesla.
Skoro čtyři roky, které strávil jako dítě vězněním v koncentračním táboře Terezín, kde přežil jen zázrakem, se u něho projevovaly tím, že musel spávat s kapesníkem na očích. Mnoho se k tomu tématu nevracel ve svých knihách, ale pokud ano, činil tak cudně. Přesto jsou to jedny z nejsilnějších povídek, prostoupené absurditou, úzkostným stavem duše a stísněností.
Když si pozval v roce 2011 vážně nemocný Václav Havel k sobě domů kamarády, vypravili jsme se tam s Ludvíkem Vaculíkem, Ivanem a litrem slivovice. Před Havlovým domem v Dělostřelecké ulici číhali paparazziové. Ludvík po nich začal házet kameny a zahnal je do aut. „Kdo ti dovolil mňa fotit, hajzle?“ Slušný Klíma jenom lapal po dechu. Když Vaculík, ten indiánský náčelník Černý pardál pokračoval v metání kamenů i na luxusní auta, vypadalo to, že Ivan omdlí. Neopustil nás však a nedistancoval se od divokého Vaculíka, jen špital: „To si, pánové, odskáčeme…“ Druhý den se nám pomstili v Blesku titulkem na první straně – Havla navštěvují přátelé alkoholici s lahví. Ivan byl u Havlů kouzelný, popíjel slivovici a vyprávěl panu Václavovi židovské vtipy, aby ho potěšil. Byl to jeden z nejúžasnějších dnů mého života.
Ivan odcházel na druhý břeh ve dnech, kdy v České republice zuřilo volební šílenství. Přesto si umírající spisovatel nechal k loži přinést volební urnu, aby splnil svoji občanskou povinnost. Neuvěřitelné! Prožil dvě totality a k demokracii a lidské svobodě měl hluboký respekt. V tom se ukrývalo kouzlo a síla Ivanovy osobnosti. Odpovědnost a klid.
Ivane, vzácný příteli, ani netušíš, jak jsem Tě měl rád a jak jsem si Tě vážil.