pondělí 31. srpna 1970. Ostrov Wight se probouzí do chaosu – stovky tisíc lidí se snaží dostat zpět na pevninu. Odhadem 600 000 návštěvníků, největší dav, jaký kdy britský rockový festival viděl, čeká na trajekty a lodě. Fronty z přístavu Ryde do Portsmouthu se táhnou jako pomalejší, ale rozhodně méně tragická verze Napoleonova ústupu z Moskvy.
Festival Isle of Wight 1970 byl nejen hudebním vrcholem, ale i logistickou noční můrou. Pořadatelé se ocitli pod tlakem obrovského zájmu, vstupné se stalo předmětem protestů a program sliboval hudební maraton, jaký svět do té doby nezažil. Na pódiu se vystřídali Miles Davis, The Who, Joni Mitchell, Richie Havens, Emerson, Lake & Palmer a další. Před zraky více než půl milionu diváků – průměrně dvacetiletých – zazněly okamžiky, které se zapsaly do hudební historie.
Největší symboliku však získalo vystoupení Jimiho Hendrixe. Vystoupil v noci na pondělí, zpočátku nejistě, ale postupně se rozehrál k setu, který se stal jedním z jeho nejpamátnějších. Po několika hodinách odcházel z pódia v pestrobarevném hedvábí – a brzy poté odletěl vrtulníkem z nedalekého letiště Bembridge. O osmnáct dní později byl mrtvý. Nahrávka jeho vystoupení na Isle of Wight se dnes řadí mezi ceněné dokumenty jeho kariéry.
Festival 1970 byl labutí písní éry obřích open-air akcí na britské půdě. Masovost, technické komplikace a politické napětí kolem vstupného vedly k tomu, že britské úřady ještě dlouho podobným událostem nepřály. Přesto zůstává v paměti jako okamžik, kdy se na jednom místě potkaly hudební ikony, mladická energie a chaotická realita přelomu 60. a 70. let – a kdy se hudební historie psala v přímém přenosu.
Autor je editor hudobného portálu Černej pudink.